2. Lingvistika a její vývoj

19. září 2010 v 17:55 | studenties (rybiczka86) |  UDLB (Z. Holub)
2. přednáška

Lingvistika a její vývoj

(...např.: Černý, J., Dějiny lingvistiky. Olomouc 1996)

Vývoj lingvistiky je v zásadě starý jako vývoj lidstva, lze těžko předpokládat, zda existovaly teoretické úvahy o jazyce v době starověkých říší, které sice písmo znaly, ale nedochovala se žádná odborná pojednání o jazyce - Mezopotámie, Čína.

Klasifikace jednotlivých období vývoje lingvistiky:

Předvědecké období

Patří sem vývoj od starověkých říší, přes středověk a novověk až do počátku 19. století. Označení "předvědecké" je diskutabilní, protože zkoumání jazyků odpovídalo tehdejšímu stavu vědy. Existují důkazy o tom, že toto zkoumání bylo v souladu s dnešními vědeckými závěry. Ale přesto je toto označení přijímáno.
V polovině 19. století byla do lingvistika zavedena vědecká metoda na základě srovnávací a historické gramatiky.

Ve starověkých říších se otázkám jazyka věnovali učenci v Indii, v Řecku a v Římě.

Z Indie se dochovala vůbec nejstarší gramatika:
  • Vjákarana; mluvnice
  • zahrnuje 3939 gramatických a fonetických pravidel sanskrtu (jazyka starých indických památek)
  • originální spis komentoval později Mahariši Pataňdžali v dalším spise (zvaném Mahábhášja)
  • na základě tohoto komentáře vzniklo celé odvětví védské literatury, védángy (doslova údy véd), zahrnující všechny lingvistické disciplíny umožňující studium véd: šikšá (fonetika), kalpa (astrologie), vjákarana (mluvnice), nirukta (etymologie), čhanda (védská metrika) a džjótišá (astronomie)
  • dílo slouží i jako podklad pro novodobou lingvistiku
  • v Indii ukončilo období védského sanskrtu a zahájilo období klasického sanskrtu
Autorem byl jazykovědec Pánini:
  • nejpravděpodobnější dobou Pániniho života je 4. stol. př. Kr., ale podle jiných názorů to mohlo být i dříve: 5. stol. př. Kr. (nebo dokonce 6. stol. př.Kr.)
  • Pániniho hlavní spis: Aštádhjájí neboli Osmero pojednání:
  • je založen na gramatickém rozboru slov ve slovnících Dhatupatha a Ganapatha
  • systematický a dokonalý výklad sanskrtských slovních kořenů - morfematický a fonematický...

V Řecku se jazykovědě věnovali filozofové - Platon, Aritoteles, sofisté.
Sofistynazýváme skupinu starořeckých filozofů působících v 5. a 4. století př. Kr. Jméno pochází z řeckého sofistai("učitelé moudrosti") a charakterizuje tak jejich činnost: sofisté obcházeli města a za poplatek učili rétorice.

Nejstarší řeckou gramatiku vytvořil Dionysios Thrácký. Rozeznával osm slovních druhů:
1. jméno, které rozlišuje pády a znamená osobu nebo věc;
2. sloveso, které je bez pádu, rozlišuje čas, osobu a číslo, a znamená vykonávaný či podstupovaný proces nebo činnost;
3. participium, které spojuje vlastnosti slovesa a jména;
4. člen, který rozlišuje pád a stojí před jménem nebo za ním;
5. zájmeno, které může nahradit jméno a označuje osobu;
6. předložku, která stojí před ostatními slovy při skládání;
7. příslovce, které má neměnný tvar a modifikuje sloveso;
8. spojku, která váže větší celky a vyplňuje mezery mezi nimi.
Tato klasifikace platila přes tisíc let -a v jistém smyslu platí v podstatě dodnes.

Římané navázali na Řeky, rozvíjeli jejich poznatky a aplikovali je na latinu.
Řecké a římské poznatky shrnul Priscianus. Jeho dílo (Institutiones grammaticae (Základy gramatiky; 18 knih o latinské gramatice) bylo sepsáno především podle studia starších gramatických knih. Šestnáct knih je věnováno tvarosloví (morfologii) a dvě větné skladbě (syntaxi). Soubor sloužil po celý středověk jako vzor a základní příručka gramatiky(latinské) - jako jednoho ze sedmi svobodných umění. (K tzv. svobodným umění patřila gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, astronomie a hudba).

V období renesance končí zájem výhradně o latinu, do popředí se dostává zájem o živé jazyky objevují se první gramatiky moderních jazyků.

V 17. století byla jazykověda ovlivněna Descartovým racionalismem (kartusiánstvím; hlavně dílem Rozprava o metodě),1 v 18. století pak idejemi francouzských osvícenců.
Pro porovnání dobového myšlení: přibližně v podobné době vydal J. A. Komenský (roku 1631) Janua linguarumreserata - Brána jazyků otevřená.

Začátek vědeckého období

Počátek 19. století - vývoj srovnávací a historické gramatiky
Tento směr byla založena již na přísně vědeckých metodách. Podnětem bylo "objevení" sanskrtu. Ten byl sice známý, ale lingvisté si uvědomili jeho studiem, že blízkost některých jevů mezi sanskrtem a moderními evropskými jazyky nemůže být náhodná.
Probíhalo systematické srovnávání - výsledky jsou dodnes trvalou součástí moderní lingvistiky. Jde mj. o teorii příbuznosti jazyků, vysvětlení jejich historického vývoje, jejich genetická klasifikace, dále popis indoevropských jazyků a vypracování fonetických metod.

50. léta 19. století - A. Schleicher:
-německý jazykovědec, který je spolu s Franzem Boppem považován za průkopníka indoevropeistiky; Schleicher se pokusil o jistou rekonstrukce indoevropského prajazyka

70. léta - vystoupili tzv. mladogramatikové (Lipská škola); skončilo monopolní postavení srovnávací a historické gramatiky .
Od pol. 70. let 19. století se utváří (současně) řady jiných směrů
  • hovoříme o počátcích dialektologie (Německo: Georg Wenker: Sprachatlas des deutschen Reichs; Marburg; pokračoval Ferdinand Wrede: Deutscher Sprachatlas -1926; Francie: J. Gilleron a E.Edmont: Lingvistický atlas Francie)
  • kazaňská a moskevská škola
  • francouzská psychologická škola.

20. století:

Významné období ve vývoji jazykovědy je období tzv. strukturalismu.
Pojem struktura zavedl do lingvistiky F. de Saussure, představitel tzv. ženevské školy. V letech 1907 - 1911 vedl přednášky na ženevské univerzitě. Cyklus přednášek byl vydán jeho žáky pod názvem Kurs obecné lingvistiky.
Základními zásadami strukturalismu jsou tyto:
a) jazyk je systém, jehož jednotky jsou vzájemně propojené, jsou závislé a takto je třeba je také zkoumat. Není dobré je zkoumat izolovaně, ale ve vzájemných souvislostech (v tomto směru se strukturalisté stavěli proti mladogramatikům).
b) jazyky je třeba zkoumat nejen ve vývoji (diachronně), ale také synchronně.
c) je nutno rozdělovat v jazyce dvě složky - jazyk jako systém a realizace systému.
d) jazykový znak se skládá ze dvou složek: složka označující (signifiant) - tedy zvuk, konvenční sled hlásek, formální stránka znaku, složka označované (signifié) - označované - jinak také pojem, význam, obsahová stránka znaku.

20. léta - 30. léta tzv. pražská škola
Klasické období pražské školy je vymezováno léty 1926 - 1939. V Praze spolupracovali význační čeští a zahraniční lingvisté Vilém Mathesius, - zakladatel PLK, B. Havránek, Josef Vachek, V. Skalička. Ze zahraničních odborníků to byli ruští emigranti R. Jakobson, Nikolaj Sergejevič Trubeckoj, Francouz L. Tesniere.
Trvalým přínosem pro lingvistiku: Mathesiova teorie aktuálního větného členění, Trubeckého fonologie, Skaličkova typologie jazyků.
Pro pražskou školu bylo charakteristické důsledné uplatňování funkčního principu.

30. - 50. léta - Louis Hjelmsev - Kodaňská škola
Vycházel z logiky a matematiky - vytvořil tzv. glosématiku. Podle termínu glosém: minimální jednotka analýzy. Rozpracoval termín metajazyk.

Noam Chomský, americký lingvista, přestavitel tzv. transformačně generativní lingvistiky, popisuje jazyk na základě vysoce formalizovaného a exaktního aparátu.

II. pol. 20. století: pomezní disciplíny


matematická lingvistika, psycholingvistika, neurolingvistika, sociolongvistika

60. léta 20.století - sémiotika - věda o znakových systémech

70. léta - pragmatika - obrat k parole (promluva, řeč)/ tzv. obrat k jazyku
Textová lingvistika, teorie textu, nadvětná syntax
Kognitivní věda - pomezní věda o poznávací činnosti

Terminologie vztahující se k fonetice a fonologii

Fonetika a fonologie: forma a funkce

Dříve existoval název hláskosloví: nerozlišovalo se to, co je v uvedených dvou disciplínách odlišné.

Fonologie byla poprvé vypracována Pražskou školou (Nikolaj Sergejevič Trubeckoj, R. Jakobson, V. Mathesius).

Fonetika se zabývá studiem zvukové podoby jazyka, tj. pozorováním a popisem hlásek/zvuků.

Klasifikace fonetiky:

artikulační - zabývá se artikulačními orgány, tvořením jednotlivých hlásek i větších celků, jako jsou slabiky, slova, věty,
akustickou - zkoumá přenos zvuku, zkoumá zvukové vlny, blízká fyzice,
auditivní - zachycením zvuku, studuje sluchové orgány, způsob percepce (vjem, vnímání) mluveného jazyka, zabývá se rozsahem slyšitelnosti,
experimentální.

Fonologie se zabývá studiem systémových akustických jednotek jazyka z hlediska jejich funkce. Fonologie je nauka o funkci hlásek, zatímco fonetika je nauka o tvorbě hlásek ve zvukovém ústrojí, jejich šíření a vnímání.
V rámci fonologie se především studuje a popisuje inventář fonémů včetně jejich vztahů a zákonitostí jejich spojování.
Její základní jednotkou je foném,nejmenší zvukový prostředek schopný rozlišit minimální významovou jednotku jazyka.
Foném - minimální systémová jednotka funkční, schopná rozlišit význam (v kombinaci s jinými jednotkami). Např. den - ten.
Foném je abstrakce. Foném fyzicky neexistuje. Je to stejné, jako fyzicky neexistuje žádný pojem.
Schopnosti fonému rozlišit význam se chápe jako minimální. Stačí, když se realizuje alespoň mezi dvěma slovy. Tato schopnost se definuje jako distinktivní funkce.
Alofonoznačuje jeden z možných zvuků, tedy způsobů artikulace určitého fonému, který bývá v písmu zaznamenáván jedním odpovídajícím grafémem.
Nejčastěji vlivem okolních hlásek může docházet ke změně místa tvoření (asimilace místa artikulace). Například hláska [ŋ]je v češtině považována za alofonní k psanému /n/ před velárními /g/ a /k/, např. ve slově banka. Dochází zde k posunu místa okluze (závěru) z dásňového oblouku na měkké patro, čímž se obě souhlásky vysloví na shodném místě. Výslovnost skupiny /ng/ nebo /nk/ se tím stává jednodušší.

Rozlišuje se tedy foném (hláska) a grafém (písmeno)
Hláska (foném) je nejmenší jednotka lidské řeči, kterou dokáže uživatel jazyka odlišit.
Písmeno (grafém) je zaznamenání hlásky grafickým symbolem.
Soubor písmen v daném jazyce se nazývá grafická soustava, tj. písmo.
Většinou platí, že jedné hlásce odpovídá jedno písmeno. Písmo založené na tomto systému se nazývá hláskové. Existuje i jiný princip - písmeno odpovídá slabice i dokonce celému slovu.
Někdy jednomu grafému odpovídá více fonémů, např. české grafémy i, y.
Hlásky se dělí na: konsonanty (souhlásky) a vokály (samohlásky)
Konsonant je šum, vokál je tón.

Artikulační orgány:

Dýchací ústrojí (plíce a hrudní koš) - vytváří proud vzduchu, jeho výdechová část je základem mluvené řeči.

Fonační ústrojí (hrtan, hlasivky) - hlasivky rozkmitají proud vzduchu, v hrtanu se artikulují některé hlásky, např. české h.
Dutina hltanová (stěna hltanu, kořen jazyka) - spojení hrtanu s hlasivkami

Dutina ústní (jazyk, rty, dásně zuby, tvrdé patro, měkké patro) - tvoření všech hlásek s výjimkou hrdelních

Dutina nosní - artikulace nosovek

Další dělení artikulačních orgánů je podle jejich účasti na artikulaci, tedy artikulační orgány aktivní a pasivní.

Aktivní orgány:

Dolní ret - labium
Špička jazyka -apex linguae
Hřbet jazyka - dorsum lingua
Hlasivková štěrbina - glottis

Pasivní orgány:

Hrtan - larynx - odtud hlásky laryngální
Tvrdé patro - palatum (palatální hlásky)
Měkké patro - velum (velární hlásky)
Horní ret - labium (horní i dolní ret - labiály)
Horní zuby - dentes
Dásně - alveolae (alveolární)
Čípek - uvula

Třídění hlásek:

Podle místa artikulace:

Bilabiály (obouretné) - p, b, m artikulace se zúčastní horní i dolní ret - latium, tedy bilabiály
Labiodentály (retozubné) - f, v - artikulace se zúčastní dolní ret a horní řezáky
Dentály (zubné) - špička jazyka mezi zuby - viz angličtina, v češtině taková není
Prealveoláry (alveoláry přední) - špička jazyka je na dásních vpředu - t, d, n
Postalveoláry (alveoláry zadní) - špička jazyka je na dásních vzadu - š, ž, č
Palatály (tvrdopatrové) - jazyk a tvrdé patro - ť, ď, ň
Veláry (měkkopatrové) - jazyk a měkké patro - k, g, ch
Laryngály (hrtanové) - h

Podle způsobu artikulace:

Dělení podle toho, zda se artikulace účastní závěr nebo úžina. Výdechovému proudu se postaví do cesty buď úplný závěr, který musí být rozražen, nebo úžina (úzký prostor, kterým výdechový proud prochází)
Závěrové (okluzívy)- ústní - p, b, t
nosové (nazály) - m, n, ň
Polozávěrové (semiokluzívy) - c, č,
Úžinové (konstriktivy):
  • frikativy (třené, středové) ) f, v, s, z, š, ž
  • laterály (bokové) - l
Kmitavé (vibranty) - r, ř
Hlasivkové ( glottály) pouze hlasivky jsou aktivní - h
Podle znělosti:
Podle toho, zda se hlasivky uplatní při artikulaci)

Znělé: b, d, v, g
Neznělé: p, s, š, k
Párové
Nepárové - jedinečné, znělé jsou: r, l ,m n, ň, j

Samohlásky (vokály)

Jsou znělé, jedná se o tóny. Lze je zpívat, prodlužovat.
Popisuje je tzv. samohláskový trojúhelník. Zachycuje polohu jazyka  horizontální i vertikální.
Dvojhlásky (diftongy): spojení dvou samohlásek do jedné slabiky. V češtině je jediná domácí dvojhláska ou.

Slabika:
útvar, jehož základem je samohláska nebo dvojhláska.
Otevřená slabika - končí na samohlásku, zvřená na souhlásku.
Existují slabikotvorné souhlásky: r, l. m.

Slovní přízvuk:
zvukové zvýraznění některé slabiky. V češtině je zpravidla na první slabice slova.
Část věty s jedním slovním přízvukem se nazývá přízvukový takt.

Trvale nepřízvučná slov jsou tzv. příklonky, enklitika. Šelbych/ do školy.

Větný úsek:
části delších vět tvořené jedním nebo několika takty. Hranice větných úseků se vyznačují pauzou a melodií. Umístění větných úseků závisí na významových a mluvnických aspektech a na tempu řeči. Když jsem přišel domů//, udělal jsem všechny věci //potřebné pro zítřejší akci.

Intonace:
Sled tónů v rámci jedné věty (chápáno výpovědi).
Jedná se o melodický průběh celé výpovědi, zpravidla nejdůležitější bývá z tohoto hlediska poslední větný úsek. Tam je melodie buď stoupavá, nebo stoupavě klesavá, nebo klesavá.

Důraz:
Zesílení přízvuku na důležité části věty, proto také větný přízvuk.
Petr daroval Evě auto. Jiné významy při různém umístění přízvuku.
Větný přízvuk představuje jeden z prostředků aktuálního větného členění.

Ortoepie:
Spisovná výslovnost, soubor pravidel, kterými se řídí výslovnost spisovného jazyka, tedy zvuková podobě mluvených projevů.
1 Toto tzv. racionalistické pojetí světa bylo podrobeno prozatím nejzásadnější kritice až ve II. polovině 20.století; srov.např.: Feyerabend, P. K.: Rozprava proti metodě (k diskusi s I. Lakatosem)...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama