Září 2010

Morfologie (1. přednáška)

26. září 2010 v 18:54 | studenties (rybiczka86) |  EIA1 (Z. Suda, J. Vejvodová)
literatura:

Akademická mluvnice - Mluvnice češtiny 2 (tvarosloví), nakladatelství Akademia, Praha 1986
Marie Čechová a kolektiv - Čeština, řeč a jazyk, Praha 1995
Hubáček Jaroslav a kolektiv - Čeština pro učitele, Opava 1996
Příruční mluvnice češtiny, Praha 1995
Milena Kratochvílová - Cvičení z morfologie, Plzeň 1993
Helena Chýlová - Vybrané kapitoly z morfologie, Plzeň 1993



Morfologie

morfologie - jazykovědná disciplína zabývající se tvořením tvarů slov a slovně druhových platností
morfematika - disciplína zkoumající morfémy (morfematický rozbor = rozbor stavby slova a slovního tvaru)

  • formální morfologie
  • funkční morfologie
formální morfologie - tvoření tvarů (stylové hodnocení tvarů)
funkční morfologie - = sémantická -> fungování tvarů slov ve větě, vysvětlování mluvnických významů

základní jednotka = morf/morfém
morf - jednotka roviny parole (z konkrétních jazykových promluv)
morfém - jednotka abstraktního jazykového systému (langue)
realizací v textu je morf

ber-    bere/brát -> dvě realizace jediného morfému -> 2 morfy
br-

sbírat    -bír-

- různé morfy, které jsou realizací téhož morfému nazýváme alomorfy

typy morfů

1) radixy
- kořenové morfy (kořeny)
- vyjadřují lexikální význam slova

2) afixy
- nesou významy gramatické nebo slovotvorné


afixy








kritéria určení morfů

a) substituce - lze nahradit jiným morfémem
                        žena - ženy - ženě

b) analogie - jeden morfém nese stejný význam
                    
                     cen-a                 čtvrtek    -> -ek samostatný morfém, čtvrtek - den, který je čtvrtý
                     žen-a                 pátek
                     vln-a                  zadek
                                               špaček


členění slovního tvaru

  • podle akademické mluvnice (pojetí diachroní - vývojové)
tvarotvorný základ            kmenotvorná přípona            koncovka
        dobr-                                   -é-                                    -ho
        ciz-                                      -í-                                     -ho
       prac-                                   -uje-                                  -me
       děl-                                      -á-                                    -te

požadavky na studenta MRF1

26. září 2010 v 17:20 | studenties (rybiczka86) |  MRF1 (M. Šíp)
2 zápočtové testy (1. v listopadu, 2. ve zkouškovém období cca. leden)

referáty:
zpracovat referát na téma
kopie pro každého (oboustraná A4)
1. stránka - teorie (spíš méně než více)
2. stránka - cvičení (minimálně 6 cvičení - v každém cvičení 8 vět)
morfologická hra

literatura:
teorie:
DUDEN - Die Gramatik (DUDEN4)
DUDEN - kleine Gramatik
Helbig, Buscha - Deutsche Gramatik
Knaus - Deutschegramatik (Götze, Hess-Züttich)

cvičení:
Helbig, Buscha - Übungsgramatik Deutsch
cvičebnice POLYGLOT


1. Morfologie als linguistische Disziplin

25. září 2010 v 23:18 | studenties (rybiczka86) |  MRF1 (M. Šíp)
Morfologie als linguistische Disziplin

- Morfologie auf Deutsch - Formenlehre (nauka o formách)
- sie beschreibt die Flexion
- beschreibt auch die Wortarten (slovní druhy)
- zum Teil gehört hier auch Wortbildung
- der Grundbegrif ist das Morphem (die Morpheme)

Morphemklassifizierun

- die Wörten lassen sich in kleine Einheiten zerlegen. Diese Teile heißen Morpheme
- s Morphem = die kleinste sprachliche Einheit, die die Bedeutung trägt
- es hat distinktive Funktion (umí rozlišovat významy)
- das kleinste Zuordnung von Form und Bedeutung
- das kleiste sprachliche Zeichnung (die Abstraktion)

Einteilung der Morpheme nach der Funktion

a) Grundmofpheme (Basismorpheme) základní
- sie tragen die lexikalische Bedeutung
              
            Tisch          trag

b) Wortbildungsmorpheme (slovotvorné)
- sie dienen zur Bildung von neuen Wörten
- Suffixe (-schaft, -ung)

c) Gramatischemorpheme (gramatické)
- sie tragen die gramatischen Bedeutung
- s - Genitiv Singular bei Maskulinum und Neutral bei Nomina


Teilung nach der Selbstständigkeit (podle stupně volnosti/samostatnosti)

a) dei freie Morpheme
- das sind eingentlich die Basismorpheme, sie können ganz frei aufträten oder in Komposita 

b) die gebundene Morpheme
- vázané
- sie träten nur zusammen mit Basismopheme auf

Morpheme

Gebundene Morpheme

- wenn das Morphem vor dem Wortstam steht heißt es Präfix (das) -> be-, ge-
- wenn das Morphem nach dem Wortstam steht heißt es Suffix -> -ler, -er
- wenn das Morphem um den Wortstam steht heißt es Zirkumfix       ge-     -en
   (Zirkumfix ist z. B. bei Perfektum)                                                     ge-     -t
- der Oberbegriff heißt Affix, und diese Affixe sind entweder expliziert oder impliziet
- expliziert - es bedeutet das Morphem wird inzugefiegt (připojí se)
- impliziete Affixe - sie wurden nicht hinzugefiegt, es geht um Umlaut (přehláska a -> ä) und Ablaut (změna hlásky uprostřed -> gehen - ging - gegangen)


andere Begriffe

Morph x Morphem
Morpheme - ist eine Abstraktion, stammt aus langue
Morph - ist eine konkrete Realisierung von Morphem, stammt aus parole

Allonorph - eine Wariante des Morphems (Morphs). Sie entsteht durch Stellung des Morphem im Wort. (Vater - Väter -> ¨ ist Allomorf)

leeres Morph
- trägt keine Bedeutung
  Konektem     -s-
  Fugenelement   -en-



Zusammenfasung
Eine gramatische Kategorie wird durch unterschiedliche Morpheme bestimmt
Nominativ, Plural bei Nomen
Tisch -> Tische
Auto -> Autos
Frau -> Frauen

Einem Morphem entspricht oft mehr als nur eine Bedeutung
-e -> Bildung des Plurals      Tisch -> Tische
    -> Personalendung          schreib -> schreibe




Worartenklassifizierung

- die tendenz, die Wörter einzuteilen, ist ziemlich alt
Platon -> zwei Wortarten betimmt - Onoma (Nomen) und Rhema (Verba)
Aristoteles -> dazu noch eine Gruppe undekliniertbaren Wörter (nesklonná slova)

Jede Gramatik hat eine andere Anzahl von Wortarten, durchschnittlich etwa zehn.
Die Wortarten wurden nach drei Kriterien geteilt:
a) morphologisch
Hat das Wort eine Flexion?
Ja: die ersten fünf Wortarten (z. B. Substantivum)
Nein: die andere fünf Wortarten (z. B. Partikel)

b) syntaktisch
Ist das Wort ein Satzglied?
Substantiva -> Subjekt, Objekt
Adjektivum -> Atributen
Verben -> Predikat
Konjuktionen -> keinen Satzglied

c) semantisch
Was drückt das Wort aus?
Adjektiv -> Eingeschaft
Verba -> Handlung





požadavky na studenta

25. září 2010 v 21:32 | studenties (rybiczka86) |  EIA1 (Z. Suda, J. Vejvodová)
požadavek k testu:
za semestr se píšou 3 testy
100% úspěšnost je 20 bodů z jednoho testu
75% úspěšnost je 45 bodů ze všech testů dohromady -> zápočet

požadavek na diktáty:
píšou se 3 diktáty za semestr z pravopisu ze ZŠ a SŠ
za úspěšný diktát je považován ten, ve kterém jsou 1 - 3 chyby

požadavek na zkoušku:
zkouška má dvě části -> písemnou a ústní

konzultační hodiny:
p. Suda
út 13 - 13:45
čt 12-12:45

!! nutnost znát latinské názvosloví !!

1. Základní lingvistická terminologie

25. září 2010 v 19:48 | studenties (rybiczka86) |  UDLB (J. Vaňková)
literatura:
J. Černý - Úvod do studia jazyka
F. Čermák - Jazyk a jazykověda
Skripta Brabcová + Martincová - Slovník lingvistické terminologie
A. Jedlička - Slovník slovanské lingvistické terminologie


Základní lingvistická terminologie, systém a struktura jazyka, lingvistické disciplíny, typologie a klasifikace jazyků

Jazyk a lingvistika

Lingvistika
= jazykověda
Lingvistika je teoretická společenskovědní disciplína, která se zabývá zkoumáním přirozených jazyků.
přirozený jazyk - opakem je jazyk umělý. Přirozený jazyk je dorozumívací kód v lidské společnosti.
Podléhá vývojovým změnám a vyvíjí se.

umělý jazyk - konstrukt, abstrakce, uměle vytvořená entita (př. esperanto)

Lingvistiku dělíme na:
teoretickou lingvistiku
aplikovanou lingvistiku

Teoretická lingvistika se pak dále dělí na:
a) synchronní - popisuje stav jazyků v daném okamžiku. Usiluje o popis a zachycení jazyka bez vývoje.
b) diachroní - výklad jednotlivých jevů a jejich vývoj, popisuje je (př. přehlásky, hláskové změny z hlediska vývoje)

Aplikovaná lingvistika - využívá se v oblasti překladatelství, tlumočnictví, ve škole, nebo také v oblasti umělé inteligence


jazyk (langue) = systém znaků, abstrakce
- jazyk chápeme jako systém znaků sloužící k dorozumívání v určité etnickém společenství (národ, kmen...). Jazyk v tomto smyslu, tedy jako systém, je označován v lingvistice termínem z francouzštiny langue. Je předmětem nauky o znacích, sémiotiky.

řeč (parole) = řečová realizace systému
- řeč (mluvu) chápeme jako realizaci jazykového systému. Jako obecně lidskou schopnost přenášení informací pomocí jazyka. Jde o manifestaci jazyka v kednotlivých promluvách, textech, projevech.

znak = nosný termín vědní disciplíny zvané sémiotika (nauka o znacích)
- znak je obecně něco (věc, forma), co zastupuje něco jiného. Jazyk je systém abstraktních jazykových jednotek. Systém zde chápeme jako uspořádanou síť vztahů, která je vnitřně hierarchizovaná.


dělění lingvistiky a lingvistické disciplíny
různá kritéria pro dělení lingvistiky

a) kterými jazyky se zabývá (př. bohemistika, germanistika)
b) kterou složku jazyka zkoumá
  • zvuková složka - fonetika
  • tvary, tvarosloví - morfologie

- podle druhého kritéria se rozdělují základní lingvistické disciplíny

hlavní lingvistické disciplíny
  • fonetika a fonologie - zvuková stránka jazyka
  • gramatika jazyka - morfologie, syntax
  • slovní zásoba - lexikologie, sémantika (význam)
pomezní lingvistické disciplíny
  • dialektologie - nauka o nářečích. Má nejblíž k sociologii. (interdialekt - nadnářeční skupina)
  • etymologie - nauka a původu slov
  • stylistika
  • textová lingvistika
  • ortografie - nauka o pravopisu
  • ortoepie - nauka o výslovnosti


typologie jazyků

flektivní jazyky
flexe = ohýbání (skloňování - deklinace, časování - konjugace)
-> čeština, slovenština, ruština

aglutinační jazyky
aglutinace - tvoření slov a slovních tvarů pomocí přípon, které jsou významově jednoznačné a oddělitelní
- "lepení" slov z částí pomocí
- přípona nese samostatný význam
-> maďarština, finština, turečtina

introflexivní jazyky
introflexe = vnitřní flexe
-> jazyky arabské
př. v češtině: cosi - kohosi (2. p.)
                               čemusi (3. p.)

izolační jazyky
- vyznačují se neohebností
-> francouzština

polysentické jazyky
- založený na skládání jednotlivých slov (segmentů)
-> čínština

literatura:
Vladimír Skalička - Typ češtiny


Teorie o vzniku jazyka

Divergence - z původního kmenového jazyka se vyvinuli nové samostatné jazyky
Konvergence - jazykové sbližování, od původní mnohosti ke sjednocení jazyků
rodokmenová teorie - podle ní některé jazyky (asijské, indické a většina evropských jazyků) vznikly ze společného indoevropského prajazyka

jazykové skupiny
- 9 jazykových skupin, které vycházejí z indoevropského prajazyka

1. jazyky indoíránské (indické - sanskrt, novoindické; íránské - perština, afghánština...)
2. jazyk arménský
3. jazyk řecký (starořecký i novořecký)
4. jazyk albánský
5. jazyky italické (latina, z tzv. vulgární (lidové) latiny se vyvinuly jazyky románské: italština, francouzština, španělština, portugalština, rumunština, katalánština, rétorománština...)
6. jazyky keltské - irština, bretonština, velština (ve Walesu v Británii)
7. jazyky germánské - západogermánské (angličtina, němčina, holandština)
                                    severogermánské (islandština, norština, švédština, dánština)
                                    východogermánské (gótština)
8. jazyky baltské
9. jazyky slovanské - západoslovanské, východoslovanské, jihoslovanské

1. Interview

25. září 2010 v 15:32 | studenties (rybiczka86) |  KON (Simon Böckle)
Name: Alena
Alter: 20
Wohnort: Nýrsko, eine kleine Stadt in der Nähe von der Deutschegränze
Studium: Englisch, Deutsch
Hobbys: Literatur, Music, Haustier (Rate- Sid, 2 Jahre)
Lieblinsspeise: Kuskus mit Gemüse
Lieblingsfilm: Zelená míle
Lieblingsautor: Stephen King, Oscar Wild, Edgar Allan Poe, Tolkien
Warum Deutsch?: Weil si wohnt bei deutsche Gränze. Und sie will in Deutschland wohnen (einfach irgendwo in Bayern)
Sie möchte nich als Lehrerin arbeiten, weil sie hasst kleine Kinder.

Schottland - Skotsko
der Vegetarier (die Vegetarierin) - vegetarián
Piraten der Karibik - Piráti z Karibiku

2. Gliederung den Deutschesprache

20. září 2010 v 13:57 | studenties (rybiczka86) |  UGE (M. Šíp)
Die Gränze zwischen Hochdeutsch und Niederdeutsch ist Linie zwischen Düseldorf und Frankfurt an der Oder und sie heißt Isoglosse. (isoglosa - čára mezi dvěma nářečními oblastmi)

Gliederung den Deutschesprache:
1) Gliederung nach lautlichen/gramatischen Merkmalen
Althochdeutsch 750 - 1050
Mittelhochdeutsch 1050 - 1350
Frühneuhochdeutsch 1350 - 1650
Neuhochdeutsch 1650 - heute

2) Historische Gliederung
Deutsch des Frühmittelalters 6. Jh. - 11. Jh.
Deutsch des Hochmittelalters 11. Jh. - 13. Jh.
Deutsch des Spätmittelalters 13. Jh. - 1500 (ca.)
Deutsch des Neuzeit ab 1500





Frauensprache
- Frauen und Männer sind sociale Gruppen
- Inhalt der Sociolinguistik (náplň sociolingvistiky)
- man spricht über die Diskriminierung in der Sprache
- man sagt: Sprache ist eine Mänersache, ist ganz patriarchalisch
- seit den 70. Jahre (siebziger Jahre) gibt es eine Strömung in der Geselschaft und auch in Linguistik => Feministische Kritik und diese Strömung kämpft gegen die Diskriminierung
System (Gramatik)
Sprachverhalten
- populär in Amerika
- Frauensprache ist in USA entstanden
- heute gibt es auch in andere Länder




Existenzformen der deutschen Gegenwartsprache
- drei Formen
1) Standardsprache
2) Umgangssprache
3) Dialekt

Standardsprache
- viele Synonime:
  • Hochdeutsch
  • Hochsprache
  • Nationalsprache - hlavní znak národa
  • Amtssprache - využití na úřadech
  • Ofizielesprache
  • Schriftdeutsch - písemná forma je spisovnější než mluvená
  • Literatursprache - ne vždy musí být spisovná

- Standardsprache ist Bezeichnung für die historisch legitimierte, überregionale, mündliche und schriftliche Sprachform der Sozialenmittel bzw. (popřípadě) Oberschrift mit der Funktion als öffentliches Verschfändigungsmittel
- hat bestimmte Norm für:
Gramatik
Stilistick
Ortografie (pravopis)
Orthoephie (výslovnost)

Merkmale: (znaky)
- überregional
- instituzionalisiert (Sprache von den Instituzen)
- normative Kodifizierung
- demokratisierte Funktion

Leitbild/Vorbild (muster,vzor) - Leitbild für andere existierte Formen

Standardsprache ist nicht genau zu beschreiben, wir beobachten diese Annäherungzwischen Standardsprache und Umgangssprache => Gemeinsprache

Benutzung: (užití)
in der Schule, Politikmedien, in den Wissenschaft, Ämten (úřady)
Österreichischedeutsch - das Österreichische Hochdeutsch
Schweiz - das Schweizerische Hochdeutsch
Deutsch - Deutschländischevariante


Umgangssprache(Altagssprache, Gebrauchssprache)
- překlad = běžně mluvený jazyk
- Bezeichnung für den großen und heterogenen (různorodý) bereit von Sprachvarietätenzwischen Standardsprache einseits und kleinräumich gebundenen Dialekten andererseits.

Merkmale:
1) hat nur gesprochene Form
2) ist mehr überregional als Dialekt
3) deswegen ist algemein verständlich
4) entwickelt sich sehr schnell (enthält viele Modewörte, Jugendsprache...)

Benutzung:
- zu Hause in der Familie
- auf der Straße
- in privaten Situationen usw.

Beispiele: Hamburgerstadtsprache, Münchenestadtsprache,
kriegen - dostat
Khole - peníze
schmeißen - (vy)hodit



Dialekt:

Merkmale:
- ist nur teilweise verständlich (částečně srozumitelný)
- ist reigionalgebunden
- hat keine schriftliche Norm

Dialekte bewirken (ovlivňují) gegenseitig und verschmelzen (splívají) und sie sind eine wirkliche Quelle für die Linguistik

Benutzung:
- auf der Dorfe in den kleine Familie

Beispiel: Bairisch, Sächsisch, Plattdeutsch

1. Deutsch

20. září 2010 v 13:53 | studenties (rybiczka86) |  UGE (M. Šíp)
literatura:
Bok: Úvod do studia germanistiky
Šimečková: Úvod do studia jazykovědné germanistiky
Šimečková: O němčině pro čechy
Černý: Úvod do studia jazyka (příručka pro lingvisty)
Gross: Einfürung in die Germanistische Linguistik

Deutsch
Wo spricht man Deutsch:
Deutschland, Schweiz, Österriech
Liechtenstein, Luxemburg
Frankreich: Elsass, Lothringen
Italien: Südtirol
Belgien: Ostbelgien
Denemark: Nordschleswig

Amtsprache: Deutschland, Österreich, Schweiz, Liechtenstein, Luxemburg, Belgien, Italien, Denemark
ein Amtsprach EU

120 Millionen Muttersprache

1. Chinesich (čínština)
2. Englisch (angličtina)
3. Rusisch (ruština)
4. Spanisch (španělština)
5. Hindi (dialekt v Indii)
6. Portugiesisch (portugalština)
7. Deutsch

Klasifikation der deutsche Sprache
- INDOEUROPÄISCH (früher indogermanisch)
- germanische Sprache
- westgermanische Sprachen (západogermánské jazyky)
- deutsch - das Hochdeutsch (spisovný německý jazyk)
- Etimologie
- Deutsch - aus Latein thediscus

die Deutsche Sprachgeschichte
die Sprache - sich immer entwickelt
  • Fonetik
  • Syntax (větná skladba)
  • Lexikologie (slovní zásoba)
Frankenreich (Franská říše)
gegen 850 - existiert eine gemeinsame Sprache
später - Hochdeutsch - zweite Lautverschiebung (druhé posouvání hlásek, hlásková změna)
Hochdeutsch - horní němčina (heutige Deutsch)
Niederdeutsch - dolní němčina (zum Beispiel Englisch)

P -pf - Apfel (Apple z angličtiny)
   - iff Ship -> Schiff

T - t(z) - to sit -> sitzen
   - ss/ß - to eat -> essen, aß

K - k(ch) - to bake -> backen
     |x| = zápis pro CH - book -> Buch

Zeit -> Tid
Wasser -> Watter
- rozdíl mezi Hoch- a Niederdeutch

Die gränze zwischen hochdeutsch und Niederdeutsch ist Linie zwischen Düseldorf und Frankfurt an der Oder. Sie heißt Isoglosse (isoglosa - čára mezi dvěma nářečními oblastmi)

1. Anfänge der Literatur

20. září 2010 v 12:47 | studenties (rybiczka86) |  KNLA (G. Egersdorfová)
Anfänge der Literatur

Altgermanische Dichtung

- zwischen 350-800

·        Biebelübersetzung des Bischofs Wulfila
-ins Gotische
-Wulfila - westgotische Bischof (311-382)
-ein Denkmal (Zeugnis) der ältesten germanische Sprache

·        Merseburger Zaubersprüche
-vor 740
-in 19. Jahrhundert werden sie endekt (gefunden) in einem Umschlag eine alte Vorschrift
-es handelt sich um Heindnischesprüche
-der erste soll zu Befreiung der Gefangene
-der zweite war zum Heilen des Pferdes
-Zaubersprüche - Magischesprüche. Sie sollen einen Tunder bewirken. Zauberspruch ist ein wichtiges sprachliche Denkmal

Pro Nessia
Gang uz, Nesso,         mit niun
nessinchilinon
Uz fonna marge in deo adra,         vonna den adrun in daz fleisk,
Fonna demu fleiske in daz fel,        fonna demo velle in diz tulli.
                                                 Ter pater noster.


Für Wurm
Gehe aus, Wurm,            mit neun kleine Würmchen,
aus von Knochenmark in der Ader,        von den Ader in das Fleisch,
von dem Fleisch in das Fell,      von dem Fell in die Pfeil.
                                           Dreimal Vater und Sohn.

Fell - Haut


·        Hildebrandslied
-9. Jahrhundert
-nur ein Fragment
-keine gotische Sprache mehr, sondern Althochdeutsch (1. Text in Althochdeutsch)
- Literarische Form - Alliteration (Stabreim), drei betonte Wörter beginnen mit dem gleichen Buchstaben
-Stabreimvers - ist eine lange Zeile, die durch eine Pause in der Mitte zwei Teile (Kurzezeile) teilt
-Hildebrandslied - Heldenlied, ein Beispiel für Stabreimdichtung


Runenalphabet
-die Runen - älteste germanische Schrift
-diese Schrift disente zur Religiösenzweken
-Buchenholzbuchstaben
-es hat viel größere Bedeutung (nicht nur Buchstabe)
-Runa = es heißt auf Deutsch "Geheimnis"

1. přednáška

19. září 2010 v 20:56 | studenties (rybiczka86) |  USL (J. Novotný)
Někde v údivu se rodí filozofie :)

1) materiálně-praktický vztah ke světu
Hradní věž - člověk řeší jestli mu bude k užitku

2) vědecko-teoretický vztah
systém obrany hradu

3) estetický vztah ke světu
estetika - nauka o kráse a krásnu

umění = souhrn všech uměleckých děl a činností k jejímu vzniku, základem je určitý estetický prožitek

slovesnost - ústní (přednášeno ústně)
- písemná (literatura)

literatura = soubor psaných, písemných textů (slepecké písmo, audio nosiče..)
literární text - z latiny "littera textum"
lit-tera (písmeno)
textum (tkanivo)

Ackermann aus Böhmen (Oráč z Čech) - dialog mezi člověkem a smrtí
Tkadleček - člověk a neštěstí - dialog
- vědecky se řeší, která sbírka vznikla jako první a která z které vychází

Já jsem oráč z Čech
orám brázdy
a mým nástrojem je pluh
Já jsem tkadlec
mým člunkem je ptačí šat

jazyk literárního textu - materiál, kterým autor tvoří

funkce literatury= 1) informativní (poznávací) - získáváme nové informace
2) formativní - formují se postoje, názory čtenáře
3) estetická - pocit libosti nebo nelibosti
(existuje více funkcí, tyto tři jsou pouze základní)

členění literatury= literaturu jako celek můžeme dělit na několik částí:
1) regionální členění(pohled) - světová, anglická...
2) národnostní členění→ region určité země - ČR
→ autorská literatura (Milan Kundera)
→ jazyková literatura (např. češi píšící v Anglii..)
3) etnické členění- slovanské, germánské faktory...
4) členění na funkční faktory- náboženská literatura, literatura faktu, literatura pro děti...


periodizace→ rozdělení literatury do periody
→ členění je chronologické
→ členění např. žánrové nebo podle epoch

model periody:


geneze - vzestupná fáze, rodí se něco novéhp, genetická fáze zrodu
realizace - nejzásadnější a nejkvalitnější díla (např. Máj)
manýrizmus - objevují se burzové jevy ("tlachy, kecy o ničem")


literární věda→ zkoumá literaturu
→ 40. léta 19. století
→ Theodor Mundt prvně použil slovo "Literatur Wissenschaft" (z němčiny)

1) literární historie(dějiny litratury)
- zkoumá historický vývoj literatury (viz přímka)
- zkoumá se: → autoři
→ dobový generační kontext
→ literární směry
→ světové, evropské kontexty
monografické záležitosti (rozbor autora)

2) literární kritika
komunikační rovnice v literatuře:

USL










Kristiánova legenda - objevuje se Kristiánův názor (1. kritika)
14. století kronika psaná staročesky (Dalimilova kronika)
moderně zrýmované

"Našla se kronika nejedna,
o celku však žádná nejedná"
....

zrod novodobé kritiky - NO
novodobý kritik: František Xaver Šalda
- Josef Krasoslav Chmelenský - 30. - 40. léta 19. stol. - novodobý český kritik, kritika Máje
Dobner, Borovský, Jungmann
K:H: Borovský - Kapitola o kritice

úloha kritika→ vykládá dílo, ohodnocuje ho
→ hodnotí dílo (axiologie - teorie hodnot, filozofická disciplína)
→ vstupuje do rovnice dílo → čtenář
→ nutné znalosti z psychologie, historie a filozofie
→ porovnává (komparuje) díla

teorie literatury
- 1. polovina 20. století
- skoumá všeobecné a specifické znaky děl
-sémiotika- nauka o znacích (vztah mezi označením a označivaným)
- sémantika- nauka o významu slov
- literární druhy (epika, lyrika. Drama)
- verzologie - teorie verše

Linguistische Disziplinen

19. září 2010 v 20:38 | studenties (rybiczka86) |  UGE (M. Šíp)
Linguistische Disziplinen

1) Phonetik und Phonologie

Beschäftigt sich mit Laute
3 Seiten - Artikulation, Akustik, Auditierung
Lenge von Vokalen, Umlauten, Akustik, Auditierung
Ortoepie - gehörnte (?) Aussprache

Norma: divadelní výslovnost
--------------------------------------------------------------------------------------------------
2) Graphematik

Beschäftigt sich mit Regulatitäten (Regel) = geschriebene Sprache, Ziel -
die gesprochene Sprache zu geschriebene Sprache zu überziehen

gesprochene Sprache
/a:/ → aa → Haare
→ a → klar, haben
→ ah → Bahn

Probleme: ß x ss
nach dem diftong g → ß
zu Fuß, ich habe gegessen, ich aß

ve výuce:
Ortografie - pravopis (Rechtschreibung)
--------------------------------------------------------------------------------------------------
3) Morfologie

a) Flektion
b) Wortarten (slovní druhy)

Unterricht: Deklination, Konjukation muster...

DaF - Deutsch als Fremdsprache
--------------------------------------------------------------------------------------------------
4) Lexikologie

Wortschatz
Wortbildung
Idiomatik - Frasen

Untericht:
Man lernt neue Wörter, komposita, erweiterung der Wortschatz
Slovníčky → 3 sloupce → 1. v němčině, 2. v češtině, 3. slovíčko ve větě
--------------------------------------------------------------------------------------------------
5) Syntax

Satzbau, Regel wie man die Sätze bilden kann
Komplexesatz → Satzverbindung
                       → Satzgefüge

Unterricht:
Konjuktionen, Wortfolge
1. podmět, přísudek - v hlavní větě
2. přísudek na konci - ve vedlejší větě
3. otázka
4. rozkaz
------------------------------------------------------------------------------------------------
6) Textlinguistik

(Textsyntax, Hypersyntax - jiný název pro Textlinguistik)

Man arbeitet nicht mit Sätze sondern mit Texte.
Textkohäsion - auf der gramatische Ebene (koheze)
Textkohörenz - auf der inhaltische Ebene (koherence)
Es geht um bestimte Zusammenhänge (vzájemné vztahy)

Thema - das Bekannte im Text (das wir schon wissen), Subjekt
Rhema - das Neue, Predikat

Ich (T1) wohne in Pilsen (R1)
Pilsen (T2) ist eine schöne Stadt (R2)
Es (T2) hat cca 200 000 Einwohner (R3)

Unterricht:
Logische Formulierung
Logisch des Textes
Struktur des Textes
-----------------------------------------------------------------------------------------------
7) Stilistik

Textsolte- slohový útvar
Erzählung, Beschreibung, Lebenslauf, Komentar, Nachricht, Fejeton, Esei (osobní názory na nějaké téma)

znaky útvarů
Makrostilistik
Mikrostilistik

Lebenslauf
Kurze Text, Formaler Text hat bestimte Struktur
Name, Alter, Familienstand, Schule, Berufe...
Tabelarische Lebenslauf
Erzählerische Lebenslauf → stará forma

Unterricht:
Schüler solten lernen in diese Stile schreiben
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
8) Sprachgeschichte und Etymologie

Herkunft des Wortes
Suche nach der Herkunft

výuka:
etymologie vlastních jmen
----------------------------------------------------------------------------------------------------
9) Medienkommunikation

Öfentliche Kommunikation

klasische Medien - Radio, Rundfung (rozhlas), Bücher, Zeitschriften...
moderne Medien - Internet, Fernseher, Video, DVD, Computer...

Media určují pohled na svět. Oblbují lidi, dají se zneužít.

Unterricht:
Verbung, Programe in Internet (Wörterbücher), nahrávky z rozhlasu
--------------------------------------------------------------------------------------------------
10) Fachsprachenlinguistik

odborný styl
es geht um Termine von Computer, Auto...

Unterricht:
Anweisung
ke čtení odborných textů (Gesundheit - Krankenheit, Auto - Autoteile)
--------------------------------------------------------------------------------------------------
11) Pragmalinguistik

pragmatický = účelový

Es geht um Sprache in bestimte Situationen. Sprechakte (mluvní akt) - Chomski

Co všechno ovlivňuje dialog

Unterricht:
Wie man mit dem Arzt spricht.
(im Geschäft, Restaurant, am Amt, auf dem Bahnhof...)
fráze v komunikační situaci
-------------------------------------------------------------------------------------------------
12) Soziolinguistik

propojení mezi sociologií a lingvistikou
Soziolekte - určité skupiny mluví jinak (Studentsprache, Jugendsprache, Frauensprache)

Unterricht:
Jugendsprache - běžné vyjadřování
kriegen, Möbel
---------------------------------------------------------------------------------------------------
13) Psycholinguistik

Psychologie und Linguistik
Sprache ist erkzeug des Denkens und Sprechens, in der Sprache denkt man.
Speicherung der Informationen - ukládání do paměti

Unterricht:
Doporučit studentům jak se mají učit.
Opakování, učení s přestávkami.
Opakovat do 24 hodin!!
Jak číst
---------------------------------------------------------------------------------------------------
14) klinische Linguistik

Sprachsterungen
Disleksie (čtení), Disgrafie (psaní), Diskalkuie (počítání)
---------------------------------------------------------------------------------------------------
15) kontrastive Linguistik

Srovnání dvou a více jazyků

Transfer - vliv mateřského jazyka na učení cizího jazyka

Unterricht:
das Dokument → v Čj ten dokument
---------------------------------------------------------------------------------------------------
16) Sprachdidaktik

Wie man unterrichtet soll
4 Komponente entwickeln:(rozvíjet)
Sprechen
Schreiben
Lesen
Hören
--------------------------------------------------------------------------------------------------
17) Übersetzungswissenschaft

2 Formen
→ PŘEKLÁDÁNÍ
→ TLUMOČENÍ → simultantní
→ konsultativní (konsitivní???)
-------------------------------------------------------------------------------------------------
18) Rhetorik

Souvisí se stylistikou
Jak vést veřejné projevy
3 fáze:
→ o čem se bude povídat
→ nastylizovat
→ přednést

Využití:
modelově udělat přednes (př. na výstavu..) - REFERÁTY

10. Terminologie z oblasti lexikologie

19. září 2010 v 20:26 | studenties (rybiczka86) |  UDLB (Z. Holub)
10. přednáška

Terminologie z oblasti lexikologie

Synonymie:
Vztah mezi jazykovými jednotkami, které mají podobný význam, ale odlišují se svou formou.
Synonymie se dělí na:
  1. úplná - totální synonymie, zásadě velmi řídká, zvláště mezi domácími a přejatými slovy: skladba, syntax, ale domácí výrazy: pěkný - hezky, tady - zde.
  2. částečná:
a) ideografická, jednotky se liší ve sféře nocionálního významu. Označují blízkou skutečnost - např. chytrý - moudrý ( obojí je významově blízké, znamená rozumově vyspělý, ale moudrý je navíc obohaceno o rysy rozvážný, zkušený, zatímco ve slově chytrý je vyjádřena bystrost úsudku. K synonymii ideografické patří také synonyma intenzifikační: např. strach - hrůza, volat - křičet.
b) pragmatická, synonymní jednotky se odličují pragmatickými příznaky, tj. emocionalitou a stylistickými aspekty.
Emocionalita: maminka - matka, jíst - papat
Stylistické aspekty: chlapec - kluk, koukat - dívat se

Synonymní řady: synonyma n eposu pouze ve dvojicích, vznikají řady synonym. V centru stojí obvykle jeden výraz, a to neutrální, tzv. dominanta neboli jádrový výraz



Hyperonymie a hyponymie
Vztah mezi jednotkami, které vyjadřují nadřazený a podřazený pojem.
Ryba - pstruh (hyperonymie - hyponymie).
Souřadnost = kohyponymie: kopretina - chrpa

Opozita, tradičně nazývaná antonyma
Není to opačný vztah k synonymii, jde o protikladnost významů. Její podmínkou je naopak blízkost významů, dokonce větší než u kohyponymie.
Opozita jsou souřadné jednotky téhož významového základu, které se liší pouze protichůdnou hodnotou jednoho významového rysu.
Opozičnost nevytváří řady nebo skupiny, jen dvojice.
Vysoký - nízký, starý - mladý.
Opozitnost není častým jevem, většina pojmenování opozita nemá.
Typy opozit:

a) antonymie (polární) si lze představit jako polární póly stupnice:
Horký, teplý, vlažný, chladný, studený, ledový
b) komplementarita (kontradiktorická) opozita se vzájemně doplňují. Není mezi nimi žádný prostor pro přechodné členy. Popřeme-li platnost jednoho členu, vyplývá z toho platnost druhého. Není-li živý, je mrtvý, není-li nerozbitný, je rozbitný.
c) konverzivnost
je řazena k opozičnosti, i když vztah není založen na negaci, ale pouze na protichůdnosti pohledu, z něhož je viděna skutečnost. Koupit - prodat, oženit se - vdát se, otec- syn, učitel -žák.
Polysémie, vícevýznamovost, mnohoznačnost
Existence více významů pro jednu formu.
Vznikají nové významy na základě přenášení významů, metafora, metonymie, synekdocha.
V jazyce je to běžný jev, který naplňuje nikdy nekončící potřebu pro pojmenovávání nových skutečností, sémantické tvoření slov.
Metafora - pojmenování skutečnosti prostřednictvím výrazu primárně označujícího skutečnost něčím podobnou. Čočka - čočka
Metonymie vzniká přenesením pojmenování na skutečnost, která je s původní skutečností spjata nějakou prostorovou, časovou, příčinnou či jinou souvislostí.
vypil sklenici, pil šampaňské, četl Čapka
Synekdocha je zvláštní typ metonymie - je založena na souvislostech části a celku (pars pro toto) kolo, neděle.

Všechny významy nejsou na stejné úrovni, jeden význam bývá chápán jako základní, ve slovních bývá uváděn na prvním místě.

Homonymie
Podobně jako u polysémie - jedna forma více významů. Na rozdíl od polysémie: neexistuje mezi homonymy žádná významová souvislost. Jejich shoda formy bývá náhodná.
Kolej - kolej, zámek - zámek
Hranice mezi polysémií a homonymií není ostrá. Homonymie může vznikat tzv. rozpadem polysémie. Např. slov prát (bít, mlátit) a prát (zbavovat špíny vodou) spolu úzce souvisela.
Vývojem byla zbavena souvislosti, nelze považovat za polysémii.

Slovní zásoba - lexikon daného jazyka představuje souhrn jeho lexikálních jednotek (jednoslovných i víceslovných, jednovýznamových i vícevýznamových) a ustálených spojení. Jejich počet se mění, není možné ho nikdy přesně zachytit.
Jádro slovní zásoby - černý bílý, země, vzduch, voda, les - slova nejstarší a zároveň nejstabilnější. Většinou nemotivovaná, pojmenování neutrální. Jejich počet není velký.
Periferie představuje málo frekventované jednotky stojící na okraji: kaprál, otka, humna


Vrstvy ve slovní zásobě: slovní zásoba je stratifikována, je rozvrstvena. Toto rozvrstvení je dáno určitými faktory:
1. příslušnost k útvarům národního jazyka
a) pojmenování celonárodní - spisovná
nespisovná (interdialekty)
b) pojmenování územně omezená - dialektismy, regionalismy.
2. sociální omezení při užití výrazu:
Do projevů všech stylových oblastí pronikají nespisovné prostředky slangové.
Tzv. slang v užším pojetí - výrazy spjaté se zájmovým prostředím. Ten je výrazně nespisovný.
3. expresivita, citové zabarvení.
Některé jazykové prostředky mají vedle věcného významu také zabarvení emocionální a expresivní.
4. dobový výskyt:
Jedná se o vztah k normě spisovného jazyka. Vývoj z hlediska začlenění lexému do současné lexikální normy probíhá neustále. Některé výrazy vycházejí z užívání, jsou poplatné starší dobové normě. Vývoj probíhá u variant - výsledkem je stylové přehodnocení.
Je nutno zde rozlišovat archaismy (regiment, pasažér, mocnářství, rekrut) a historismy (slova označující skutečnosti již zaniklé, poplatné minulosti - podkoní, flašinet, verbíř, halapartna.
Protipólem archaismů jsou neologismy (loučenec, pábitel, ptydepe)
5. častost výskytu - frekvence.
V našich slovnících 2 skupiny: slova vyskytující se zřídka, ojediněle (zř.), prostředky řidčeji užívané (řidč.).
Prostředky omezené co do častosti užití se vyskytují ve všech stylových vrstvách, nejvíce v uměleckém funkčním stylu.
6. slova domácí
Přejímání slov bylo vždy, záleží na míře adaptace přejatého lexému. Přejímaná slova tvoří různé vrstvy různého stáří. Slovo škola, anděl, košile nebude pravděpodobně chápáno stejně "cize" jako slovo lady, drama, ischias.
Rozdělení na slova mezinárodní (internacionalismy), tvořená uměle z řecko-latinských základů (telekomunikace, telefon).
Sem patří i víceslovná pojmenování citátová: ad hoc, fair play, pro futuro apod.
7. struktura pojmenování:
Ze stylistického hlediska je důležitý rozdíl mezi jednoslovným a víceslovným pojmenování (univerbizace, multiverbizace).
Univerbizace: minerálka, cirkulárka, trvalá. Multiverbizace: provést průzkum, rodičovská veřejnost.
Jiné typy víceslovných pojmenování jsou frazeologické obraty, fráze, klišé: dělat si z někoho dobrý den, hnát něco na ostří nože, píchnout do vosího hnízda, přijít s muzikou.
Některá ustálená spojení jsou prakticky nepřeložitelná - idiomy, idiomatika.
Je tedy zřejmé, že v lexikálním plánu může tvůrce textu vybírat z široké škály synonymních prostředků vzhledem k charakteru komunikátu.



Stylistika
Stylistika - jazykovědná disciplína, která studuje styl komunikátů. Na základě analýzy jednotlivých textů zobecňuje zákonitosti stylizace jednotlivých jazykových projevů.
Stylistika navazuje na poznatky ostatních jazykovědných disciplín, vychází z nich, je svým způsobem shrnující, zastřešující disciplínou. Bez znalosti zákonitostí jednotlivých jazykových rovin není možné hodnotit komunikáty, ani je dobře vytvářet.
Rozlišujeme: jazykovědnou (lingvistickou) stylistiku a literárněvědnou (ta zkoumá styl slovesného uměleckého díla.
Lingvistická stylistika se zabývá jazykovými prostředky z hlediska jejich stylového využití a uspořádání. Jazykové prostředky jsou pochopitelně z různých jazykových rovin (zejména lexikální, morfologické a syntaktické).
Další termíny spojené s oblastí stylistiky:

Slohotvorní činitelé objektivní a individuální, stylová oblast, stylová vrstva, stylový typ
Výstavba každého jazykového projevu je určována řadou podmínek, za nichž vzniká.
Tyto podmínky lze rozdělit na: objektivní (vnější) a subjektivní (individuální).
Objektivní faktory:
1. funkce projevu: základní objektivní stylotvorný faktor. Základní funkcí každého projevu je funkce sdělná = dorozumívací. K ní mohou přistupovat další funkce, např. estetická apod. Na základě funkce jako objektivního faktoru rozlišujeme v české stylistice tzv. funkční styly podle zaměření a funkce.

2. prostředí a situace: ve které se projev uskutečňuje. Neveřejné, soukromé, intimní. Svou roli zde hraje okruh účastníků a též adresátů projevu.
3. jazyková forma: projevy psané - specifické prostředky psaných projevů, projevy mluvené
4. kontakt s adresátem projevu: přímý, nepřímý, zprostředkovaný
5. připravenosti - nepřipravenost projevu:
6. vztah autora k projevu: intelektuální, emocionální
7. dialogičnost - monologičnost projevu:
Funkční styly
Mezi objektivními slohotvornými činiteli hraje dominantní roli funkce projevu, zaměření projevu = proto funkční styly.
Stylová diferenciace spisovného jazyka je odrazem funkce jazyka ve společnosti. Problematice stylové diferenciace věnovala česká stylistika vždy náležitou pozornost.
  1. prostěsdělovací,
  2. teoreticky odborný,
  3. popularizační,
  4. publicistický.
  5. administrativní a administrativně-právní,
6. řečnický.
7. umělecký
Slohové postupy
Pojem slohový postup souvisí s výstavbou komunikátu. Prvním krokem při tvorbě textu je volba slohového postupu, tj. základní linie výstavby textu v rovině tematické a jazykové. Autor se tedy rozhoduje pro jistý obecný model. Přihlíží při tom k funkci projevu a ostatním podmínkám komunikace.
Slohové útvary
Na základě slohových postupů jsou komponovány konkrétní slohové útvary.
Vlastní rozdělení slohových útvarů je někdy značně schematické. Kombinace jednotlivých postupů v konkrétních komunikátech vede k problémům zařazení k jednotlivým slohovým útvarům.
Vycházíme z toho, který postup je principiální, na kterém je útvar založen (nemusí kvantitativně převládat).
TEXT, nauka o textu, podmínky textovosti
Text chápeme jako syntagmatickou strukturu promluvy.
Podstatu textovosti je nutno hledat v jeho obsahově-sémantickém základu.
Nejdůležitější vlastností textu je jeho soudržnost - koherence. Zkoumání koherence textu je základním úkolem textové syntaxe.
Promluvu chápeme jako druh jazykového projevu, který je obsahově uzavřený, má nějakou komunikační funkci a má souvislý text.
Promluva je základní nadvýpovědní jednotka.
Text je tedy jazyková struktura komunikátu, je realizací znakového systému (jazykového).
Základní jednotka textu se nazývá textém - minimální jednotka textu, obvykle se za ní pokládá výpověď.

Textem je odrážen vždy určitý výsek reality, ovšem nemůže být vyjádřen cele, ve vší komplexnosti. Něco zůstane nevyjádřeno (presupozice). Nevyjádřené s vyjádřeným musí být ve vzájemném vztahu, který je na základě lidských zkušeností a znalostí přijatelný.
Presupozice je souhrn okolností, které činí výpověď smysluplnou.


Obsahově - sémantické základy textové koherence

1. koreferenčními vztahy,
Důležitý pojem - předmět řeči.
Každá promluva se vztahuje k nějaké objektivně existující skutečnosti. Složky této skutečnosti jsou v promluvě pojmenovány. Nazývají se předměty řeči. Předmět řeči není sám objekt reality, je to jeho pojem.
Např.: Včera jsem potkal Hanku. Dlouho jsem ji už neviděl.
Hanku a ji je označení téhož předmětu řeči.
K témuž předmětu řeči se v promluvě poukazuje různými způsoby:
a) opakováním, zájmennými výrazy, různými pojmenováními (často též elipsou podmětu).
b) pronominalizace:
Jednou je předmět řeči označen autosémantickým pojmenováním), podruhé synsémantickým (zájmenné výrazy - pronominália, zájmena různého druhu, zájmenná příslovce, číslovky).
Mícháme, až se utvoří kaše. Do pak přidáme...
Dojeli do krásného města. Tambylo plno lidí...
c) různá pojmenování:
Produktor má různé možnosti, více pojmenování pro jeden předmět řeči.
synonyma: Mrtvola zavražděného byla po několika týdnech znovu vykopána. Tělesné pozůstatky byly převezeny do...
parafráze: Zastavili jsem s mikrofonem Roberta Změlíka. Král barcelonskéhodesetiboje nám řekl...

2. vztahy sémantické ekvivalence:
Mezi pojmenováními je zřetelný významový vztah, který odpovídá věcnému vztahu mezi pojmenovanými předměty řeči.

a) množinový vztah: celek - část - jedinec:
Umělci se ochotně přizpůsobovali režimu. Hrabal byl jiný.

b) výrazy souřadné (kohyponyma):
Ráno byla ještě svěží. Odpoledne už jí docházely síly. Večerbyla jako bez života.

c) antonyma: předměty řeči mají opačné vlastnosti.
To mi říkal včera. Dnes jsem slyšel něco úplně jiného.


3. vztahy mezipropoziční
Sémantické vztahy v hloubkové rovině textu, tj. obsahové, vztahy mezipropoziční = vztahy mezi propozicemi.
Jazykové vyjádření je povrchová rovinatextu (významově - výrazová).

9. Terminologie z oblasti syntaxe II

19. září 2010 v 20:21 | studenties (rybiczka86) |  UDLB (Z. Holub)
9. přednáška

Terminologie z oblasti syntaxe


Jsou to syntaktické funkce plnovýznamových slov a zájmen ve větě.

Subjekt- základní člen dvojčlenné věty, nositel predikačního příznaku. Formálně může být vyjadřován substantivem (syntaktickým), větou, infinitivem
Sémantické role podmětu: agens, nositel stavu, patiens v pasivních konstrukcích.
Větně sémantické role, participantské role:

Predikát
Predikát je člen predikačního syntagmatu, formálně závislý na subjektu. Je nositelem predikačních kategorií (způsobu a času).
Rozlišujeme následující typy přísudku: analytický a syntetický, při podrobnější klasifikaci pak přísudek slovesný (predikát verbální), a to jednoduchý a složený, dále predikát verbonominální (eventuálně predikát nominální), predikát souslovný.
Nejčastějším typem predikátu je predikát verbální jednoduchý: Děti si hrají. Děti by si byly hrály.
Predikát verbální složený je složen z určitého slovesného tvaru modálního nebo fázového slovesa (nositele predikačních kategorií) a infinitivu plnovýznamového slovesa. Musel jsem stále cvičit. Začnu se učit až zítra.
Základními modálními slovesy jsou slovesa: musit, moci, chtít, smět, mít, dát + řada dalších sloves s větší či menší mírou modality.
Fázovými slovesy jsou slovesa označující určité fáze děje, tedy např.: začít, přestat, zůstat, počít apod.
Souslovný predikát je tvořen frazeologismem, nedělitelnou jednotkou jazyka, např. Kocour vzal do zaječích. To už jsi přišel s křížkem po funuse.
Objekt
Větný člen, výraz (nevětný i větný) závisející na slovesu nebo adjektivu. Těmito výrazy je řízen. Jde o tvarově řízené doplnění slovesa nebo adjektiva, tedy syntaktický vztah dominace, sémantický vztah determinace, formálně vyjádřená rekcí. Prostředkem syntaktické závislosti je pád.
Častým vyjádřením předmětu je vedlejší věta a infinitiv.
Nejčastějším pádem objektu je akuzativ. Stojí u sloves tranzitivních (přechodných), s akuzativní rekcí.
Genitiv
Naplňování této tendence je důvodem, proč sloves s živou genitivní rekcí není mnoho. Jedná se vesměs o slovesa reflexívní. Sémanticky je možno je rozdělit do dvou základních typů:
  1. slovesa vyjadřující úsilí něčeho dosáhnout, slovesa s významem dotyku (doprošovat se něčeho, zmocnit se něčeho, dotýkat se něčeho, dosahovat něčeho),
  2. sloves s významem odlukovým (vzdát se něčeho, stranit se něčeho, zříci se něčeho, štítit se něčeho).
Genitivní předmět stojí často u dějových adjektiv: poslušný něčeho, chtivý něčeho, nedočkavý něčeho.

Předmět v dativu není tak častý jako akuzativní, ale velmi často stojí jako druhý, nepřímý objekt u sloves s akuzativní rekcí (daroval někomu něco, vzal někomu něco, zatajil někomu něco, prozradil někomu něco). Méně častý je dativ pádem jediného rekčního vazebného doplnění (vyhnout se někomu, porozumět někomu, hrozit někomu).
Předmět v instrumentále není příliš častý, instrumentál je především pádem příslovečným. Za předmět se instrumentál považuje po slovesech s významem pohybovat něčím: házet oštěpem kroutit vypínačem, dále po slovesech s významem disponovat něčím, zaměstnávat se něčím, zabývat se něčím, dále po slovesechoznačujících změnupsychosomatických stavů: unavit se četbou, kochat se krásou, uklidnit se chůzí apod. Problematická jsou spojení typu: vonět růžemi, zářit barvami, páchnou česnekem. Tyto výrazy stojí na pomezí mezi rekcí a adjunkcí.
Zcela jednoznačně však nepatří mezi předměty výrazy v instrumentále označující nástroj a prostředek (řezal pilou, sekal kosou).

Velmi frekventované je vyjádření objektu předložkovými pády. Ve vazebných pádech se používá předložek původních (zamilovat se do někoho, přiznat se k něčemu, zvítězit nad někým, ohlížet se po někom, dívat se na něco, nadchnout se pro něco atd.)

Pokud jde o vyjádření předmětu vedlejší větou, vyjadřuje se větou spojkovou i vztažnou. Rozhodl se, že odejde. Nehas, co tě nepálí.

Velmi často bývá vedlejší věta nominalizována a tím dostáváme předmět vyjádřený infinitivem. Rozlišujeme dva typy předmětového infinitivu:
  1. tautoagentní: Rozhodl se odejít.
  2. heteroagentní: Poručil mu odejít.




Atribut

přímo rozvíjí substantivum v kterékoli větné platnosti. Podle formy dělíme atribut na kongruentní a nekongruentní (rekční a přimykající).
Není členem základové větné struktury.
Atribut shodný a jeho vyjadřování:
Nejčastěji je vyjadřován morfologickým adjektivem. Adjektivum představuje pojmenování statických příznaků substantiv, jde tedy o obecný slovnědruhový význam adjektiv. Formálně se adjektivum shoduje se svým řídícím substantivem v pádě, čísle a rodě, jedná se o tvarové ztotožnění (mladého chlapce, jarní vody, Nerudovy listy).
Základní (neutrální) postavení je v antepozici: daleká cesta, marné volání.
Postponovaný přívlastek shodný se vyskytuje jako motivovaný, tj. při důrazu: Byl točlověk mazaný. Atribut je zde nositelem větného přízvuku.
Ve většině případů je postpozice nemotivovaná, je výsledkem historického vývoje nebo uzuální záležitostí.
Např. termíny (violka vonná, skok daleký, Království české- lexikalizované jednotky. V ustálených spojeních typu Jan Novák mladší.


Atribut nekongruentní
Neshodný přívlastek se dělí na rekční a přimykající. Rekční neshodný přívlastek se vyjadřuje substantivem, syntaktická závislost se vyjadřuje pádem, a to nejčastěji genitivem Jde o tzv. adnominální genitiv. Vyjádření závislosti přívlastkového substantiva na řídícím substantivu je nejvlastnější funkcí genitivu v současné češtině. Je to jeho základní funkce.
Sémanticky můžeme rozlišovat mnoho typů adnominálního genitivu. Nejfrekventovanějšími typy jsou:
1. genitiv přivlastňovací (posesivní): dům rodičů, ručička hodin, hnízdo vlaštovek.

  1. genitiv vlastnosti: muž vysoké postavy, žena jiskrného zraku. Substantivum v genitivu musí být vždy rozvito. Vyskytuje se pouze u substantiv, která neoznačují konkrétní jedince.
  2. genitiv vysvětlovací (explikativní): dar výmluvnosti, obraz zkázy.
  3. genitiv partitivní: pytel mouky, část mlýna, kus cukru.
  4. genitiv původce děje: příchod Slovanů, štěkot psů.
  5. genitiv cíle děje: stavba domu, výlov rybníka.


Adverbiale

Jako adverbiale funguje výraz (nevětný nebo větný), který je tvarově neřízeným doplněním slovesa, adjektiva nebo adverbia v jakékoli větné platnosti. Je determinujícím výrazem, formálně vyjádřeným adjunkcí (přimykáním), slabou závislostí. Na adverbiale se neptáme pádovými otázkami, ale otázkami typu kde, kdy, jak, proč. Vyjadřuje okolnosti dějů a stavů.
Rozlišování ADV vychází ze stránky sémantické. Může být různě podrobné. Základní rozdělení: ADV místa, času, příčiny a způsobu.
Příčina se dále dělí na vlastní příčinu, důvod, účel, podmínku, přípustku. Způsob se dělí na vlastní způsob, míru, nástroj a prostředek, původce děje, výsledek děje, zřetel atd.
Vyjadřování ADV: příslovci, příslovečnými výrazy, a to pády prostými i předložkovými (s primárními i sekundárními prepozicemi), větami vedlejšími, infinitivy.

Atribut verbální

Mezi větnými členy má zvláštní postavení, vztahuje se ke dvěma členům zároveň. Závisí jak na substantivu v jakékoli větné platnosti, tak na slovese současně. Např. Matka sedělashrbená. Určuje substantivum matka, v tom je shodný s atributem, ovšem i sloveso seděla, v tom se blíží adverbiale způsobu. Ze sémantického hlediska chápeme doplněk jako vyjádření vlastnosti, kterou má substantivum za děje, která je průvodní k určitému ději. Není tedy prakticky rozdíl mezi ADV průvodních okolností, ze sémantického hlediska je to totéž. Např. Vrátil se těžce nemocný. Vrátil se s těžkou nemocí.
Z tohoto důvodu výklady v Mluvnici češtiny 3 nepracují s pojmem doplněk.

Ve školní praxi se však dále užívá tohoto termínu, zejména tehdy, jestliže se preferuje hledisko formální.

Doplněk může být vyjádřen výrazem nevětným (substantivem, adjektivem, číslovkou, infinitivem), ale i větou doplňkovou (spojkovou i vztažnou).



Aktuální větné členění:
Uspořádání výrazů ve větě je určováno mnoha faktory, nejdůležitější je záměr mluvčího a jeho výpovědní perspektiva.
Včera odpoledne jsem potkal Janu. Jana byla moje dávná přítelkyně z mládí.
prostředkem vyjádření je slovosled
členění výpovědi na část známou, kontextově zapojenou, a na část novou.
Téma výpovědi: statická část: Jana
Réma výpovědi: dynamická část …. přítelkyně z mládí


Polovětné vazby (konstrukce):
Adjektivní, infinitivní, přechodníkové

Sémanticky orientovaná syntax

V centru věty je tzv. predikátor.
Predikátor je vrchol větné struktury, který organizuje členy (výrazy, komponenty, aktanty, komplementy) jak na rovině sémantické, tak na rovině formálně gramatické. Má dominantní úlohu.
Predikátor je nositelem jen kategorií predikačních, ne kongruenčních. Pojem predikátor = predikátový výraz. Nelze jej ztotožňovat s pojmem sloveso (lze ho chápat jako jakési "syntaktické sloveso". Existují např. víceslovné predikátory: vzít na vědomí, budit dojem.

Predikátor má funkci usouvztažňovací.
Na rovině sémantické je jeho organizující role dána intenční schopností. Predikátor na sebe váže jistý počet významových doplnění, tzv. participantů.
Na rovině sémantické mluvíme o intenci, na rovině formálně syntaktické pak o valenci.

Valence je vlastnost slovesa ( ale i jiných slovních druhů) spočívající v tom, že sloveso na sebe váže jistý počet jazykových elementů v určité podobě, nebo jinak řečeno, že sloveso je předurčeno ke spojení s jistým počtem jazykových elementů, kterým určuje jejich formu. J.Novotný
Valence ovšem úzce souvisí s intencí. Skupiny predikátorů se stejnou valenční schopností mají týž valenční potenciál.
Výrazy ve valenčních strukturách - konstitutivní komponenty, komplementy.
Dostáváme gramatické jádro věty.
Zápisy gramatických větných struktur pomocí symbolů nazýváme gramatické větné vzorce. GVV.
Valenční pozice jsou tedy pozice konstitutivní, ostatní jsou nekonstitutivní. Konstitutivní doplnění jsou buď obligatorní, nebo potenciální.
Obligatorní: musí být výrazově realizovány, jinak vznikne defektní věta.
Podařilo se mu usnout.Matka navštívila babičku.
Potenciální: výrazy lze vynechat (v kontextu).

8. Terminologie z oblasti syntaxe

19. září 2010 v 20:14 | studenties (rybiczka86) |  UDLB (Z. Holub)
8. přednáška

Terminologie vztahující se k oblasti syntaxe

Syntax - skladba studuje syntagmatické vztahy na úrovni slov a vět, zkoumá mezislovní a mezivětné vztahy.

Rozdělujeme syntax nižší úrovně, tj. syntax větná , a syntax zkoumající jednotky vyšší než výpověď, a to je syntax nadvětná.
Nadvětná syntax se definuje jako hypersyntax, textová syntax, lingvistika textu apod.

Základními dvěma pojmy syntaxe jsou pojmy věta a výpověď.

Věta je jednotka jazykového systému, jakýsi abstraktní model, vymezující větný typ.
Jejím základním příznakem je predikace, tj. vztah mezi podmětem a přísudkem. Bez predikace a bez VF není věta. Větu je nutno chápat abstrahovaně, bez ohledu na její konkrétní realizaci. Věta je jednotka systému ve smyslu langue.

Výpověď je komunikativní jednotka, je to realizace systémových jednotek v konkrétních komunikativních situacích. Zatímco abstraktně pojatých vět je omezené množství, výpovědí je nekonečné množství. Výpověď je jednotka řeči ve smyslu parole.
Systémovým základem výpovědi je většinou věta jednoduchá. Otec včera odjel. To je pak výpověď větná.
Někdy bývá systémovým základem tzv. větný ekvivalent, což je útvar bez VF, ovšem fungující jako textová jednotka. Mít tak jeho schopnosti. Nádherný dům. Výpověď nevětná. Nejsou to z hlediska systému věty.
Další typ výpovědi je tzv. výpověď souvětná. Např. Nevím, kdy přijdeš. Je to útvar tvořený dvěma větami, dvěma predikacemi, ale jedna z vět je vedlejší, má pouze větněčlenskou platnost, ale nikoli samostatnou komunikativní funkci. Je to výpověď souvětná.
Systémovým základem je tzv. věta složená.
Výpovědi mají obvykle nějaký věcný obsah - propoziční obsah, tzn. že o něčem vypovídají, že jsou "odrazem světa".
Propozice je věcný obsah výpovědi. Akt propoziční je tvořen aktem predikačním a aktem referenčním.
Presupozice je význam skrytý, předpokládaný, doplňovaný k významu podle situace a kontextu. Marie je dneska vlídná. Znamená, že účastníci komunikace vědí, že obvykle Marie nebývá vlídná.

Každá výpověď má svou komunikační funkci, což je záměr produktora výpovědi. Základními funkcemi jsou: oznamovací (konstatační), rozkazovací) imperativní, tázací (interogativní), přací (optativní). Každá z těchto skupin je dle dělena podle dalších speciálních funkcí.
oznámení, přání, rada, dotaz, výzva, rada, apel, výčitka, dovolení, omluva.

Stránka modality a emocionality.
Vyjádření postoje mluvčího k obsahu k obsahu celé výpovědi.
Postojová modalita.
Modalita jistotní, evaluativní voluntativní.

Vztahy ve větě:
Výrazy ve větě nestojí izolovaně, samostatně, ale vstupují do vzájemných vztahů. Tyto vztahy jsou různého charakteru.

Vztahy syntaktické:
Dominace
Tímto vztahem vzniká syntagma: na jednom členu řídícím závisí člen závislý, jeden je dominovaný, jeden dominující: psal dopis, pád letadla, nový student, přišel včas

Zmnožením vzniká skladební skupina. Obsahuje více rovnocenných členů, které mají stejnou větněčlenskou platnost.
Pavel, Honza a Jana šli na koncert. Setkal se s Pavlem, Honzou a Janou.

Vztahy sémantické:
Predikace - jde o vztah větotvorný. Přisuzování aktuálně platného příznaku abstraktně pojaté substanci. Kategorie predikační (způsob a čas), jinak také kategorie aktualizační.
Predikace syntagmatická
Predikace nesyntagmatická

Determinace znamená určování, tj. sémantická specifikace, vymezení, bližší určení, doplnění. Jde o významové zpřesnění jednoho slova druhým. Determinace je nejčastějším typem významového vztahu.
Koordinace (přiřazování)
Je významové spojení výrazů rovnocenných. Jednotlivé členy mají mezi sebou nejčastěji vztahy kopulativní (slučovací), gradační (stupňovací), adverzativní (odporovací), disjunktivní (vylučovací).
Apozice (přistavování)
Vztah mezi dvěma a více členy, vztahujícími se k témuž denotátu. Jsou mezi nimi různé typy vztahů jako výčet, sumarizace, identifikace.

Formální prostředky vyjadřování vztahů:
Kongruence, rekce, adjunkce

Parataxe - souřadnost
Hypotaxe - podřadnost

Větné členy:
Jsou to syntaktické funkce plnovýznamových slov a zájmen ve větě.
Subjekt,
predikát,
objekt,
atribut,
adverbiale,
atribut verbální


Elipsa,
Samostatný větný člen,
Parenteze,
Parcelace,
Slovosledná inverze

Nemotivované odchylky - defekty
Anakolut….

Sémanticky orientovaná syntax
Valenční syntax

Predikátor
Intence
Valence
Základová větná struktura
Doplnění konstitutivní - komplementy
Doplnění nekonstitutivní - suplementy

7. Kategorie slovesné

19. září 2010 v 20:11 | studenties (rybiczka86) |  UDLB (Z. Holub)
7. přednáška

Kategorie slovesné

Čas (tempus) je kategorie slovesa, která vyjadřuje vztah k okamžiku promluvy.
Děj probíhající současně s okamžikem promluvy je chápán jako přítomný, děj probíhající před okamžikem promluvy je chápán jako minulý a děj, který následuje po okamžiku promluvy je budoucí.

Dnešní čeština rozlišuje tři - tzv. časy objektivní: prézens, préteritum, futurum.
Prézens - současně s okamžikem promluvy,
Préteritum - označuje děj který předcházel před okamžikem promluvy,
Futurum - označuje děj, který následuje po okamžiku promluvy.
Dnešní čeština má už jen jeden minulý čas, nebereme-li v úvahu tzv. anterpéteritum, plusquamperfektum
Ve starých slovanských jazycích, a také např. ve stsl. a ve staré čeština existovaly jednoduché minulé časy - aorist a imperfektum.

Čas poměrné, relativní - současnost, předčasnost následnost se vyjadřuje pomocí vidu a pomocí přechodníků (transgresivů).

Pískaje si, procházel se po městě.
Dokončiv obtížný úkol, vrátil se ke čtení knihy.
Kategorie času souvisí úzce s kategorií vidu.



Rod slovesný (genus): diateze
slovesný rod vyjadřuje vztah mezi činitelem (agens, kauzátor) děje a podmětem věty.
Matka probudila syna. Syn byl probuzen matkou.
Trpný rod se vyjadřuje opisným pasivem:
byl probuzen- skládá se z příčestí trpného a pomocného slovesa být ve tvaru indikativu prézenta aktiva.
Dále se trpný rod vyjadřuje pomocí tzv. zvratného pasiva Záhony se ryjí na podzim.



Vid (aspekt):
označuje ohraničenost děje, neohraničenost děje. Sloveso tak existuje ve dvou až třech podobách, které mají týž význam.
Dokonavá - perfektiva vyjadřují, že děj byl ukončen, je ohraničen. napsat
Napsal jsem dopis Napíšu dopis. - vztah ke kategorii času.
Nedokonavá (imperfektiva) - děj není ohraničený - psal jsem dopis, píšu dopis, budu psát dopis.
Vid není čistě gramatická kategorie. Nevede ostrá hranice mezi prostředky gramatickými a slovotvornými.

Psát - napsat (vidový prefix), ale ostatní prefixy mění význam - dopsat, přepsat, vypsat.
Existují slovesa obouvidová - ta jsou podle kontextu buď dokonavá, nebo nedokonavá. Jsou to zejména přejatá slovesa: organizovat, diskutovat, izolovat aj.

Systém slovesných tvarů
Tvary aktivní - tvary pasivní


Slovesné tvary jednoduché: indikativ prézenta aktiva, imperativ

Slovesné tvary složené - aktivní
Indikativ préterita aktiva
Indikativ futura aktiva

Kondicionál prézenta aktiva
Kondicionál préterita aktiva

Slovesné tvary složené - pasivní
Indikativ prézenta pasiva
Indikativ préterita pasiva
Indikativ futura pasiva


Kondicionál prézenta pasiva
Kondicionál préterita pasiva

Imperativ pasiva


Kmen prézentní: část slovesa ve 3. osobě sg., odtrhneme-li osobní koncovku:
Nes-e, ber-e, tiskn-e.
Podle prézentního kmene dělíme slovesa do 5 tříd.

Kmen minulý: část tvaru příčestí minulého po odtržení -l,-la,-lo
Nes-l, děla-l, minu-l
Kmen infinitivní: část tvaru infinitivu po odtržení -t, případně u starších tvrů -i, péc-i.

Kmen minulý a infinitivní má hodně společných tvarů. Podle těchto kmenů dělíme slovesa do 6 tříd.

Určité a neurčité tvary slovesné:

Infinitiv - slovníkový tvar, vyjadřuje kategorii rodu a vidu. Z gramatických významů slovesa vyjadřuje kategorii vidu a rodu - pronásledovat, být pronásledován,

Příčestí trpné
Příčestí minulé
Obě formy se tvoří od kmene minulého, neexistují samostatně, ale jako součást složených slovesných tvarů

Přechodníky - transgresív přítomný a minulý
Vyjadřují ze slovesných významů kategorii čísla, rod a vid a relativní čas, ze jmenných kategorií pak jmenný rod.
Syntakticky jsou ve větě doplňkem.


Neohebné slovní druhy

Příslovce - adverbia
Plnovýznamový slovní druh, vyjadřuje okolnosti děje či stavu, a to místní, časové, příčinné a způsobové.
Zvláštní skupinou adverbií jsou predikativa, stavová příslovce.
Příslovečné spřežky: nahoru, zdola, zjara aj.
Příslovce můžeme stupňovat.

Předložky - prepozice
Významově nesamostatný slovní druh

6. Charakteristika slovních druhů

19. září 2010 v 19:17 | studenties (rybiczka86) |  UDLB (Z. Holub)
6. přednáška
Charakteristika slovních druhů
Jména (substantiva, adjektiva, pronomina a numeralia) vyjadřují jmenné kategorie.
Skloňují se, podléhají flexi, deklinaci.
Rozlišujeme tři typy deklinace: jmenné, zájmenné, složené (adjektivní).
Soubory koncovek tvoří paradigmata: např. pán, pána, pánu (-ovi), pane, o pánu (-ovi), pánem.

Substantiva:

Základní slovní druh označující jevy jako skutečná fakta.
Skloňují se podle deklinace jmenné, zvláštní skupinu tvoří substantivizovaná adjektiva - deklinace složená (hajný, průvodčí, krejčí, vrátný).
Paradigmata jsou tvořena koncovkami sedmi pádů. Nejvíce různých koncovek má vzor žena, nejméně vzor stavení.
Stejné koncovky pro různé pády se nazývají tvarová homonymie.
Na základě sémantických rysů se substantiva dělí na:

Substantiva: konkrétní a abstraktní

Jména vlastní - propria
Jména obecná - apelativa

Adjektiva:
Označují statické příznaky jevů, pojmenovávají vlastnosti, substancí a některé relace.
Adjektiva se z hlediska sémantického dělí na jakostní (kvalitativní) a vztahová (relační).
Kvalifikační: malý, dobrý, velký, starý
Relační: dřevěný, čokoládový. Patří k nim i adjektiva posesivní.

První typ lze stupňovat, druhý nikoli. Pokud ho stupňujeme, dáváme jiný význam nebo intenzitu.
Dřevěnější, nejčokoládovější

Formálně se adjektiva skloňují, mají zejména tzv. složenou deklinaci (tvrdou a měkkou).
Dále mají jmenné tvary - jmenná deklinace: zdráv, mlád. Jedná se o zbytek tvarů - nom., akuz.
Smíšená - např. adjektiva posesivní.

Stupňování adjektiv - gradace
Pozitiv, komparativ, superlativ - utvářejí se slovotvornými procesy, stupňování je kategorií stojící na pomezí morfologie a slovotvorby

Elativ


Zájmena (pronomina)

Pojmenovávají substance a vlastnosti substitučně.
Syntakticky nahrazují zvláště substantivum a adjektivum.
Dále fungují jako prostředek ukazování, a to deixe a anafory.


Obsazení místa zájmenem - pronominalizace.
Petr potkal Janu. Neviděl ji už týden.
Sémantická klasifikace zájmen.

Osobní (personalia) - bezrodá (kromě 3. osoby), zvláštní skloňování,
Označují role v komunikaci - já - mluvčí, ty - adresát, on, ona, ono - zastupují označení předmětu komunikace

Ukazovací (demonstrativa): ukázání mimo text (vnějazykově), nebo vnitrotextové (anafora) zpět, katafora dopředu.
Funkce části demonstrativ plní funkci členu
Přivlastňovací (posesiva)
Tázací (inerrogativa) - jejich funkcí je žádost o doplnění informací.
Vztažná (relativa) - plní roli vnitrotextovou, spojují věty
Neurčitá (indefinita)
Záporná (negativa)

Zájmena rodová a bezrodá

Skloňování zájmenné tvrdé a měkké

Číslovky
Slovní , druh vyjadřující kvantovost, a to počítanou (vyjádřenou čísly), nebo nepočítanou, neurčitou, čísly nevyjádřitelnou.
Číslovky nemají jednotnou slovnědruhovou povahu. Jsou svým způsobem také substitutem jako zájmena.
Vyjadřují substanci - pětka, trojice, mnoho,
Vlastnost - pátý, několikanásobný
Okolnost - třikrát, mnohokrát

Slovesa

Plnovýznamový slovní druh, vyjadřuje děje, činnosti stavy, změny stavů, procesy a změny procesů.
Ze sémantického hlediska složité dělení: plnovýznamová, modální, fázová.
Slovesné tvary dělíme na určité a neurčité.

Určité slovesné tvary vyjadřují slovesné kategorie, zejména kategorii osoby

Mluvnické kategorie slovesa:

Osoba (persona): ukazuje na účastníky promluvy vzhledem k obsahu věty. Čeština má (podobně jako většina jazyků) tři gramatické osoby. První a druhá jsou skutečné osoby. Obracíme se k lidem a k živým bytostem.
3. osoba - obracíme ke neúčastněné osobě, zvířeti nebo neživé substanci.

Číslo (numerus) slovesa má jiný charakter než číslo u jména. Je spjato s osobou.
Vyjadřuje se jím singularita nebo pluralita činitelů děje, nositelů stavu, účastníků, nikoli singularita nebo pluralita dějů.

Martin čte. Marie a Martin čtou.

Způsob (modus) - vyjadřuje vztah děje ke skutečnosti - děj hodnotí jako reálný, možný nebo nutný.
Reálný děj v minulosti, přítomnosti i v budoucnosti - indikativ (oznamovací).
Indikativ prézenta, indikativ préterita, indikativ futura
Možný (podmíněný) děj - způsob podmiňovací - kondicionál prézenta, kondicionál préterita.
Nutný děj - imperativ - slouží k vyjádření rozkazu, apelu, výzvy. Imperativ nevyjadřuje kategorii času.
Indoevropské jazyky mají k dispozici většinou tři nebo čtyři kategorie způsobu.
Kondicionál spojuje funkce konjunktivu (kdybych mluvil) a optativu ( abych mluvil).


Čas (tempus) je kategorie slovesa, která vyjadřuje vztah k okamžiku promluvy.
Dnešní čeština rozlišuje tři - tzv. časy objektivní: prézens, préteritum, futurum.
Prézens - současně s okamžikem promluvy,
Préteritum - označuje děj který předcházel před okamžikem promluvy,
Futurum - označuje děj, který následuje po okamžiku promluvy.
Dnešní čeština má už jen jeden minulý čas, nebereme-li v úvahu tzv. anterpéteritum.
Ve starých slovanských jazycích, a také např. ve stsl. Ave staré čeština existovaly jednoduché minulé časy - aorist a iperfektum.

Čas relativní - současnost, předčasnost následnost se vyjadřuje pomocí vidu a pomocí přechodníků (transgresivů).

Pískaje si, procházel se po městě.
Dokončiv obtížný úkol, vrátil se ke čtení knihy.
Kategorie času souvisí úzce s kategorií vidu.



Rod slovesný (genus): diateze
slovesný rod vyjadřuje vztah mezi činitelem (agens, kauzátor) děje a podmětem věty.
Matka probudila syna. Syn byl probuzen matkou.
Trpný rod se vyjadřuje opisným pasivem: byl probuzen - skládá se z příčestí trpného a pomocného slovesa být ve tvaru indikativu prézenta aktiva.
Dále se trpný rod vyjadřuje pomocí tzv. zvratného pasiva.



Vid (aspekt):
označuje ohraničenost děje, neohraničenost děje. Sloveso tak existuje ve dvou až třech podobách, které mají týž význam.
Dokonavá - perfektiva vyjadřují, že děj byl ukončen, je ohraničen. napsat
Napsal jsem dopis Napíšu dopis. - vztah ke kategorii času.
Nedokonavá (imperfektiva) - děj není ohraničený - psal jsem dopis, píšu dopis, budu psát dopis.
Vid není čistě gramatická kategorie. Nevede ostrá hranice mezi prostředky gramatickými a slovotvornými.

Psát - napsat (vidový prefix), ale ostatní prefixy mění význam - dopsat, přepsat, vypsat

5. Terminologie z roviny morfologické II

19. září 2010 v 19:11 | studenties (rybiczka86) |  UDLB (Z. Holub)
5. přednáška

Terminologie z roviny morfologické (pokračování)


Kategorie pádu (casus)
Vnikla proto, že bylo potřeba rozlišovat vztahy mezi jmény ve větě.
Pády syntaktické - realizují vazbu slovesa, substantiva nebo adjektiva (psal dopis, roh stolu, schopný zrady)
Nesyntaktické (sémantické) - vyjadřují různé okolnosti dějů a stavů (šel do lesa, přišel po ránu).
Nominativ(z lat. nominativus [casus] od nominare= nazývat) je mluvnický pád vyjadřující základní, slovníkový tvar skloňovaného jména.
V mnoha jazycích včetně češtiny se nominativ označuje jako 1. pád.
V češtině se nominativem (1. pádem) vyjadřuje podmět (muži jdou)
a také větný člen, který se s podmětem shoduje, tj.:
jmenný přísudek (otec je horník),
doplněk (chodí bos),
Kromě toho se nominativ používá tam, kde vyjadřuje název něčeho přívlastkem, který se v ostatních pádech s určovaných jménem v pádě neshoduje (v kraji Vysočina, o knize Babička, v deníku Právo). Takto užitému 1. pádu říkáme nominativ jmenovací.
Genitiv - pád přívlastku neshodného (atributu nekongruentního), tzv. adnominálního genitivu, dále jako předmět u sloves s významem dotyku a odluky
Dativ - pád předmětu (přímý - první objekt, nepřímý - druhý objekt)
Akuzativ - především pádem předmětu, je to pád syntaktický
Vokativ - vyděluje se z kategorie pádů, je to pád zcela nesyntaktický,
Lokál - převážně pádem adverbiálním, v češtině je to vždy pád předložkový.
Instrumentál - převážně pádem příslovečným, viz tzv. nástrojový instrumentál


Kategorie čísla
Singulár (numerus singularis)
Plurál (numeru dualis)

Je budována na základě protikladu jeden - více. Jedná se tedy o protiklad kvantitativního charakteru.
Primárně se rozvinula u substantiv, ale realizuje se i u jiných slovních druhů, která se substantivy vstupují do vztahů predikace nebo determinace.
Moje nová kožená aktovka - moje nové kožené aktovky
Petr přišel. Petr a Jana přišli.

Některá substantiva mají pouze tvar čísla jednotného. Jsou to tzv. singularia tantum.
Jsou to:
  1. hromadná jména, lidstvo, trní, stromoví, žactvo, ptactvo
  2. látková jména: mléko, voda, maso, železo.

U látkových jmen se posunem významu může vyskytovat též plurálový tvar: snědl dvě masa, přinesla čtyři vody
Některá substantiva mají pouze tvar čísla množného, jsou to tzv. pluralia tantum dveře, kamna, kalhoty, spalničky, Budějovice

V indoevropském jazyce i v jazycích, které z něho vznikly, tedy i v češtině, existovala ještě tzv. duál (číslo podvojné, numerus dualis).
Gramatická kategorie čísla, která se vztahovala ke dvěma předmětům, osobám nebo jevům. Stál tak v opozici k singuláru i k plurálu.
Většinou zanikl.
V češtině se zachovaly zbytky duálových tvarů, ale vyjadřují už číslo množné.
Oči, uši, ruce nohy, dva - dvou, rukou, nohou, dvěma, rukama, nohama, očima, ušima

4. Terminologie z roviny morfologické

19. září 2010 v 18:08 | studenties (rybiczka86) |  UDLB (Z. Holub)
4. přednáška

Terminologie z roviny morfologické


Je to jazykovědná disciplína (vedle syntaxe hlavní součást gramatiky) studující morfémy.

Morfologie
1) pojednává o slovních druzích z hlediska jejich forem a významů těchto forem. Někdy se hovoří o kategoriích vyššího řádu.

2) zabývá se gramatickými významy jednotlivých tvarů slov, tzv. gramatickými kategoriemi ohebných slovních druhů. Kategorie nižšího řádu.
Gramatické kategorie vyjadřují abstraktní vztahy. Jsou částečně motivovány mimojazykovými skutečnostmi, někdy ji odrážejí , ale nejsou s ní totožné. Některé ji odrážejí více (číslo u jmen), některé jsou jen klasifikační - např. jmenný rod.

Jmenné kategorie: pád, číslo, rod
Slovesné kategorie: osoba, číslo, způsob, čas, rod, vid

Rozlišuje se:
Funkční morfologie - zabývá se funkcí slovních druhů a tvarů slov,
Formální morfologie - popisuje formální paradigmata, zachycuje všechny tvary vzniklé flexí (ohýbáním). Jazyky flektivní.

Druhy slov a jejich klasifikace - klasifikační kritéria:
Substantiva, adjektiva, pronomina, numeralia, verba, adverbia, prepozice, konjunkce, partikule, interjekce.

Pojetí slovních druhů:

  1. obsahově-sémantické, slovní druhy jsou chápány jako jazykové ztvárnění myšlenkových, logických operací, jejichž prostřednictvím člověk "odráží" objektivní realitu.
  2. syntaktickofunkční kritérium
  3. tvaroslovná kritéria - ohebné, neohebné

Substantiva, adjektiva, pronomina, numeralia, verba, adverbia, prepozice, konjunkce, partikule, interjekce.

Z tohoto pohledu se slovní druhy dělí na
a) základní: substantiva, adjektiva, verba, adverbia
b) nezákladní:
1) nástavbové (zájmena, číslovky, citoslovce) - svými funkčními vlastnostmi napodobují soustavu základních slovních druhů.

2) nesamostatné (předložky, spojky, částice).
S tím souvisí členění na tzv. autosémantické a synsémantické slovní druhy.
Mezi synsémantické patří jenom tzv. nesamostatné.


Morfém je základní jazyková jednotka (jazykový znak) nesoucí význam.
Morfém je nejmenší vydělitelná část slova, která je nositelem věcného nebo gramatického významu.
Gramatické morfémy lze považovat za prvky abstraktní roviny, jejichž konkrétní realizací jsou morfy.
Existují různé typy morfémů:
Každé ohebné slovo lze rozdělit na minimální jednotky nesoucí význam. Jedná se o tzv. morfematickou analýzu, rozbor stavby slova.
Morfematickou analýzu provádíme od konce slova!
Jde o jinou analýzu než slovotvornou.
Rozlišujeme různé typy morfémů:
Tvarotvorný morfém:
žena, ženě, žen - nulový tvarotvorný morfém
město, o městech, měst
psa-l-a, nese-n-a
Slovotvorný morfém: tvoří se jím nové slovo: rybář - proces slovotvorby, základové slovo, slovotvorný formant
Stolní - základové slovo stůl
Kmenotvorný morfém: morfém, který je součástí tvarotvorného základu slova.
Uč-i-t
Kmen slova je tvořen: tvarotvorný základ + kmenotvorná přípona
Kupova- t,
Kořenný morfém: nejmenší část nesoucí lexikální význam, např.: itelka
Uč-i-tel-k-a

Kategorie jmenné

Kategorie pádu
Základní kategorie jmen vyjadřující vztahy mezi slovy ve větě. Vyjadřuje funkce substantiva ve větě.
Pád je morfologická kategorie, kterou flexivní jazyky obvykle vyjadřují vztah podstatných jmen ke slovesu či jiným větným členům.
Čeština rozlišuje 7 pádů. V jiných jazycích některé z nich chybí nebo se naopak vyskytuje řada pádů, které nezná čeština.
Pády předložkové, bezpředložkové
Přímý pád
x předložkový (nepřímý) pád...

Pády syntaktické - realizují vazbu slovesa, substantiva nebo adjektiva (psal dopis, roh stolu, schopný zrady)
Nesyntaktické (sémantické) - vyjadřují různé okolnosti dějů a stavů (šel do lesa, přišel po ránu).
Nominativ (z lat. nominativus [casus] od nominare= nazývat) je mluvnický pád vyjadřující základní, slovníkový tvar skloňovaného jména.
V mnoha jazycích včetně češtiny se nominativ označuje jako 1. pád.
V češtině se nominativem (1. pádem) vyjadřuje podmět(muži jdou)
a také větný člen, který se s podmětem shoduje, tj.:
jmenný přísudek (otec je horník),
doplněk (chodí bos),
Kromě toho se nominativ používá tam, kde vyjadřuje název něčeho přívlastkem, který se v ostatních pádech s určovaných jménem v pádě neshoduje (v kraji Vysočina, o knize Babička, v deníku Právo). Takto užitému 1. pádu říkáme nominativ jmenovací.
Genitiv - pád přívlastku neshodného (atributu nekongruentního), tzv. adnominálního genitivu, dále jako předmět u sloves s významem dotyku a odluky
Dativ - pád předmětu (přímý - první objekt, nepřímý - druhý objekt)
Akuzativ - především pádem předmětu, je to pád syntaktický
Vokativ - vyděluje se z kategorie pádů, je to pád zcela nesyntaktický,
Lokál - převážně pádem adverbiálním, v češtině je to vždy pád předložkový.
Instrumentál - převážně pádem příslovečným, viz tzv. nástrojový instrumentál
V indoevropských jazycích původně také: ablativ - původně pád 8. (odlukový); v latině později 6. pád, ale v češtině a v dalších slovanských jazycích vyjádřeno 2. p: Odešel od ní.

3. Terminologie z roviny fonetiky a fonologie

19. září 2010 v 18:02 | studenties (rybiczka86) |  UDLB (Z. Holub)
3. přednáška

Terminologie z roviny fonetiky a fonologie


Artikulační orgány:

Dýchací ústrojí (plíce a hrudní koš) - vytváří proud vzduchu, jeho výdechová část je základem mluvené řeči.

Fonační ústrojí (hrtan, hlasivky) - hlasivky rozkmitají proud vzduchu, v hrtanu se artikulují některé hlásky, např. české h.

Dutina hltanová (stěna hltanu, kořen jazyka) - spojení hrtanu s hlasivkami

Dutina ústní (jazyk, rty, dásně zuby, tvrdé patro, měkké patro) - tvoření všech hlásek s výjimkou hrdelních

Dutina nosní - artikulace nosovek

Další dělení artikulačních orgánů je podle jejich účasti na artikulaci, tedy artikulační orgány aktivní a pasivní.

Aktivní orgány:
Dolní ret - labium
Špička jazyka -apex linguae
Hřbet jazyka - dorsum lingua
Hlasivková štěrbina - glottis

Pasivní orgány:
Hrtan - larynx - odtud hlásky laryngální
Tvrdé patro - palatum (palatální hlásky)
Měkké patro - velum (velární hlásky)
Horní ret - labium (horní i dolní ret - labiály)
Horní zuby - Dentes
Dásně - Alveolae (alveolární)
Čípek - uvula

Třídění hlásek:

Podle místa artikulace:

Bilabiály (obouretné) - p, b, m artikulace se zúčastní horní i dolní ret - latium, tedy bilabiály
Labiodentály (retozubné) - f, v - artikulace se zúčastní dolní ret a horní řezáky
Dentály (zubné) - špička jazyka mezi zuby - viz angličtina, v češtině taková není
Prealveoláry (alveoláry přední) - špička jazyka je na dásních vpředu - t, d, n
Postalveoláry (alveoláry zadní) - špička jazyka je na dásních vzadu - š, ž, č
Palatály (tvrdopatrové) - jazyk a tvrdé patro - ť, ď, ň
Veláry (měkkopatrové) - jazyk a měkké patro - k, g, ch
Laryngály (hrtanové) - h
Podle způsobu artikulace:

Dělení podle toho, zda se artikulace účastní závěr nebo úžina. Výdechovému proudu se postaví do cesty buď úplný závěr, který musí být rozražen, nebo úžina (úzký prostor, kterým výdechový proud prochází)
Závěrové (okluzívy)- ústní - p, b, t
nosové (nazály) - m, n, ň
Polozávěrové (semiokluzívy) - c, č,
Úžinové (konstriktivy): - frikativy (třené, středové) ) f, v, s, z, š, ž
  • laterály (bokové) - l
Kmitavé (vibranty) - r, ř
Hlasivkové ( glottály) pouze hlasivky jsou aktivní - h


Podle znělosti:
Podle toho, zda se hlasivky uplatní při artikulaci)

Znělé: b, d, v, g
Neznělé: p, s, š, k
Párové
Nepárové - jedinečné, znělé jsou: r, l ,m n, ň, j

Samohlásky (vokály)

Jsou znělé, jedná se o tóny. Lze je zpívat, prodlužovat.
Popisuje je tzv. samohláskový trojúhelník. Christoph Friedrich Hellwag - 1781 navrhl tento trojúhelník, užívá se dodnes. Schéma s pěti vokály platí pro češtinu, latinu španělštinu.
Zachycuje polohu jazyka  horizontální i vertikální.
Přední střední zadní
Vysoké středové nízké
Zaokrouhlené, nezaokrouhlené

Dvojhlásky (diftongy): spojení dvou samohlásek do jedné slabiky. V češtině je jediná domácí dvojhláska ou.

Slabika:
útvar, jehož základem je samohláska nebo dvojhláska.
Otevřená slabika - končí na samohlásku, zvřená na souhlásku.
Existují slabikotvorné souhlásky: r, l. m.

Suprasegmentální prvky
Jevy, které přesahují hlásku a slabiku a které se týkají vyšších mluvních celků. Patří sem zejména přízvuk, intonace a barva hlasu.

Slovní přízvuk:
zvukové zvýraznění některé slabiky. V češtině je zpravidla na první slabice slova.
Přízvuk bývá buď pevný (čeština, polština), nebo pohyblivý (ruština, angličtina, litevština).
Pohyblivý přízvuk mí funkci distinktivní, tzn. rozlišuje význam (rusky múka = utrpení, muká = mouka). Pevný přízvuk takovou funkci nemá.
Dále je buď dynamický nebo melodický.
Dynamický (silový) je takový přízvuk, který je založen na zesílení intenzity hlasu.
Melodický (tónový) je založen na změně tónů.

Část věty s jedním slovním přízvukem se nazývá přízvukový takt.

Trvale nepřízvučná slov jsou tzv. příklonky, enklitika. Šel bych/ doškoly.

Intonace:
Sled tónů v rámci jedné věty (chápáno výpovědi).
Jedná se o melodický průběh celé výpovědi, zpravidla nejdůležitější bývá z tohoto hlediska poslední větný úsek. Tam je melodie buď stoupavá, nebo stoupavě klesavá, nebo klesavá. 

Větný úsek:
části delších vět tvořené jedním nebo několika takty. Hranice větných úseků se vyznačují pauzou a melodií. Umístění větných úseků závisí na významových a mluvnických aspektech a na tempu řeči. Když jsem přišel domů//, udělal jsem všechny věci //potřebné pro zítřejší akci. 

Důraz:
Zesílení přízvuku na důležité části věty, proto také větný přízvuk.
Petr daroval Evě auto. Jiné významy při různém umístění přízvuku.
Větný přízvuk představuje jeden z prostředků aktuálního větného členění. 

Ortoepie:
Spisovná výslovnost, soubor pravidel, kterými se řídí výslovnost spisovného jazyka, tedy zvuková podobě mluvených projevů.

Timbre (barva hlasu)
Jedná se o čistě individuální jev vypovídající o fyzických a psychických vlastnostech, o věku, pohlaví i momentální náladě.

Morfologie

Je to jazykovědná disciplína (vedle syntaxe hlavní součást gramatiky) studující morfémy.
Zabývá se gramatickými významy jednotlivých tvarů slov, tzv. gramatickými kategoriemi ohebných slovních druhů.
Jmenné kategorie: pád, číslo, rod
Slovesné kategorie: osoba, číslo, způsob, čas, rod, vid

Morfologie pojednává o slovních druzích z hlediska jejich forem a významů těchto forem.

Funkční morfologie - zabývá se funkcí slovních druhů a tvarů slov
Formální morfologie - popisuje formální paradigmata, zachycuje všechny tvary vzniklé flexí (ohýbáním). Jazyky flektivní.

Druhy slov a jejich klasifikace - klasifikační kritéria:

Substantiva, adjektiva, pronomina, numeralia, verba, adverbia, prepozice, konjunkce, partikule, interjekce.

  1. obsahově-sémantické, slovní druhy jsou chápány jako jazykové ztvárnění myšlenkových, logických operací, jejichž prostřednictvím člověk "odráží"objektivní realitu.
  2. syntaktickofunkční kritérium
  3. tvaroslovná kritéria - ohebné, neohebné

Z tohoto pohledu s slovní druhy dělí:
- na základní: substantiva, adjektiva, verba, adverbia
- na nezákladní:
a) nástavbové (zájmena, číslovky, citoslovce) - svými funkčními vlastnostmi napodobují soustavu základních slovních druhů.
b) nesamostatné (předložky, spojky, částice).

S tím souvisí členění na tzv. autosémantické a synsémantické slovní druhy.¨
Mezi synsémantické patří jenom tzv. nesamostatné.

Morfémje základní jazyková jednotka (jazykový znak) nesoucí význam. Morfémje nejmenší vydělitelná část slova, která je nositelem věcného nebo gramatického významu.
Gramatické morfémylze považovat za prvky abstraktní roviny, jejichž konkrétní realizacíjsou morfy.
Existují různé typy morfémů
Každé ohebné slovo lze rozdělit na minimální jednotky nesoucí význam. Jedná se o tzv. morfematickou analýzu, rozbor stavby slova
Tvarotvorný morfém: žena, ženě, žen - nulový tvarotvorný morfém
Slovotvorný morfém: tvoří se jím nové slovo: rybář - proces slovotvorby
Kmenotvorný morfém: morfém, který je součástí tvarotvorného základu slova.
Stavba slova je trojčlenná: zřetelné je to zejména u sloves.
tvarotvorný základ + kmenotvorná přípona + osobní koncovka
Kmen slova je tvořen: tvarotvorný základ + kmenotvorná přípona
Kup- ova- t... (PARADIGMATICKY: klasifikace prézentní x infinitivní)
Kořenný morfém: nejmenší část nesoucí lexikální význam, např.: učitelka
Kategorie jmenné

Kategorie slovesné

Morfologické kategorie a jejich vznik

2. Lingvistika a její vývoj

19. září 2010 v 17:55 | studenties (rybiczka86) |  UDLB (Z. Holub)
2. přednáška

Lingvistika a její vývoj

(...např.: Černý, J., Dějiny lingvistiky. Olomouc 1996)

Vývoj lingvistiky je v zásadě starý jako vývoj lidstva, lze těžko předpokládat, zda existovaly teoretické úvahy o jazyce v době starověkých říší, které sice písmo znaly, ale nedochovala se žádná odborná pojednání o jazyce - Mezopotámie, Čína.

Klasifikace jednotlivých období vývoje lingvistiky:

Předvědecké období

Patří sem vývoj od starověkých říší, přes středověk a novověk až do počátku 19. století. Označení "předvědecké" je diskutabilní, protože zkoumání jazyků odpovídalo tehdejšímu stavu vědy. Existují důkazy o tom, že toto zkoumání bylo v souladu s dnešními vědeckými závěry. Ale přesto je toto označení přijímáno.
V polovině 19. století byla do lingvistika zavedena vědecká metoda na základě srovnávací a historické gramatiky.

Ve starověkých říších se otázkám jazyka věnovali učenci v Indii, v Řecku a v Římě.

Z Indie se dochovala vůbec nejstarší gramatika:
  • Vjákarana; mluvnice
  • zahrnuje 3939 gramatických a fonetických pravidel sanskrtu (jazyka starých indických památek)
  • originální spis komentoval později Mahariši Pataňdžali v dalším spise (zvaném Mahábhášja)
  • na základě tohoto komentáře vzniklo celé odvětví védské literatury, védángy (doslova údy véd), zahrnující všechny lingvistické disciplíny umožňující studium véd: šikšá (fonetika), kalpa (astrologie), vjákarana (mluvnice), nirukta (etymologie), čhanda (védská metrika) a džjótišá (astronomie)
  • dílo slouží i jako podklad pro novodobou lingvistiku
  • v Indii ukončilo období védského sanskrtu a zahájilo období klasického sanskrtu
Autorem byl jazykovědec Pánini:
  • nejpravděpodobnější dobou Pániniho života je 4. stol. př. Kr., ale podle jiných názorů to mohlo být i dříve: 5. stol. př. Kr. (nebo dokonce 6. stol. př.Kr.)
  • Pániniho hlavní spis: Aštádhjájí neboli Osmero pojednání:
  • je založen na gramatickém rozboru slov ve slovnících Dhatupatha a Ganapatha
  • systematický a dokonalý výklad sanskrtských slovních kořenů - morfematický a fonematický...

V Řecku se jazykovědě věnovali filozofové - Platon, Aritoteles, sofisté.
Sofistynazýváme skupinu starořeckých filozofů působících v 5. a 4. století př. Kr. Jméno pochází z řeckého sofistai("učitelé moudrosti") a charakterizuje tak jejich činnost: sofisté obcházeli města a za poplatek učili rétorice.

Nejstarší řeckou gramatiku vytvořil Dionysios Thrácký. Rozeznával osm slovních druhů:
1. jméno, které rozlišuje pády a znamená osobu nebo věc;
2. sloveso, které je bez pádu, rozlišuje čas, osobu a číslo, a znamená vykonávaný či podstupovaný proces nebo činnost;
3. participium, které spojuje vlastnosti slovesa a jména;
4. člen, který rozlišuje pád a stojí před jménem nebo za ním;
5. zájmeno, které může nahradit jméno a označuje osobu;
6. předložku, která stojí před ostatními slovy při skládání;
7. příslovce, které má neměnný tvar a modifikuje sloveso;
8. spojku, která váže větší celky a vyplňuje mezery mezi nimi.
Tato klasifikace platila přes tisíc let -a v jistém smyslu platí v podstatě dodnes.

Římané navázali na Řeky, rozvíjeli jejich poznatky a aplikovali je na latinu.
Řecké a římské poznatky shrnul Priscianus. Jeho dílo (Institutiones grammaticae (Základy gramatiky; 18 knih o latinské gramatice) bylo sepsáno především podle studia starších gramatických knih. Šestnáct knih je věnováno tvarosloví (morfologii) a dvě větné skladbě (syntaxi). Soubor sloužil po celý středověk jako vzor a základní příručka gramatiky(latinské) - jako jednoho ze sedmi svobodných umění. (K tzv. svobodným umění patřila gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, astronomie a hudba).

V období renesance končí zájem výhradně o latinu, do popředí se dostává zájem o živé jazyky objevují se první gramatiky moderních jazyků.

V 17. století byla jazykověda ovlivněna Descartovým racionalismem (kartusiánstvím; hlavně dílem Rozprava o metodě),1 v 18. století pak idejemi francouzských osvícenců.
Pro porovnání dobového myšlení: přibližně v podobné době vydal J. A. Komenský (roku 1631) Janua linguarumreserata - Brána jazyků otevřená.

Začátek vědeckého období

Počátek 19. století - vývoj srovnávací a historické gramatiky
Tento směr byla založena již na přísně vědeckých metodách. Podnětem bylo "objevení" sanskrtu. Ten byl sice známý, ale lingvisté si uvědomili jeho studiem, že blízkost některých jevů mezi sanskrtem a moderními evropskými jazyky nemůže být náhodná.
Probíhalo systematické srovnávání - výsledky jsou dodnes trvalou součástí moderní lingvistiky. Jde mj. o teorii příbuznosti jazyků, vysvětlení jejich historického vývoje, jejich genetická klasifikace, dále popis indoevropských jazyků a vypracování fonetických metod.

50. léta 19. století - A. Schleicher:
-německý jazykovědec, který je spolu s Franzem Boppem považován za průkopníka indoevropeistiky; Schleicher se pokusil o jistou rekonstrukce indoevropského prajazyka

70. léta - vystoupili tzv. mladogramatikové (Lipská škola); skončilo monopolní postavení srovnávací a historické gramatiky .
Od pol. 70. let 19. století se utváří (současně) řady jiných směrů
  • hovoříme o počátcích dialektologie (Německo: Georg Wenker: Sprachatlas des deutschen Reichs; Marburg; pokračoval Ferdinand Wrede: Deutscher Sprachatlas -1926; Francie: J. Gilleron a E.Edmont: Lingvistický atlas Francie)
  • kazaňská a moskevská škola
  • francouzská psychologická škola.

20. století:

Významné období ve vývoji jazykovědy je období tzv. strukturalismu.
Pojem struktura zavedl do lingvistiky F. de Saussure, představitel tzv. ženevské školy. V letech 1907 - 1911 vedl přednášky na ženevské univerzitě. Cyklus přednášek byl vydán jeho žáky pod názvem Kurs obecné lingvistiky.
Základními zásadami strukturalismu jsou tyto:
a) jazyk je systém, jehož jednotky jsou vzájemně propojené, jsou závislé a takto je třeba je také zkoumat. Není dobré je zkoumat izolovaně, ale ve vzájemných souvislostech (v tomto směru se strukturalisté stavěli proti mladogramatikům).
b) jazyky je třeba zkoumat nejen ve vývoji (diachronně), ale také synchronně.
c) je nutno rozdělovat v jazyce dvě složky - jazyk jako systém a realizace systému.
d) jazykový znak se skládá ze dvou složek: složka označující (signifiant) - tedy zvuk, konvenční sled hlásek, formální stránka znaku, složka označované (signifié) - označované - jinak také pojem, význam, obsahová stránka znaku.

20. léta - 30. léta tzv. pražská škola
Klasické období pražské školy je vymezováno léty 1926 - 1939. V Praze spolupracovali význační čeští a zahraniční lingvisté Vilém Mathesius, - zakladatel PLK, B. Havránek, Josef Vachek, V. Skalička. Ze zahraničních odborníků to byli ruští emigranti R. Jakobson, Nikolaj Sergejevič Trubeckoj, Francouz L. Tesniere.
Trvalým přínosem pro lingvistiku: Mathesiova teorie aktuálního větného členění, Trubeckého fonologie, Skaličkova typologie jazyků.
Pro pražskou školu bylo charakteristické důsledné uplatňování funkčního principu.

30. - 50. léta - Louis Hjelmsev - Kodaňská škola
Vycházel z logiky a matematiky - vytvořil tzv. glosématiku. Podle termínu glosém: minimální jednotka analýzy. Rozpracoval termín metajazyk.

Noam Chomský, americký lingvista, přestavitel tzv. transformačně generativní lingvistiky, popisuje jazyk na základě vysoce formalizovaného a exaktního aparátu.

II. pol. 20. století: pomezní disciplíny


matematická lingvistika, psycholingvistika, neurolingvistika, sociolongvistika

60. léta 20.století - sémiotika - věda o znakových systémech

70. léta - pragmatika - obrat k parole (promluva, řeč)/ tzv. obrat k jazyku
Textová lingvistika, teorie textu, nadvětná syntax
Kognitivní věda - pomezní věda o poznávací činnosti

Terminologie vztahující se k fonetice a fonologii

Fonetika a fonologie: forma a funkce

Dříve existoval název hláskosloví: nerozlišovalo se to, co je v uvedených dvou disciplínách odlišné.

Fonologie byla poprvé vypracována Pražskou školou (Nikolaj Sergejevič Trubeckoj, R. Jakobson, V. Mathesius).

Fonetika se zabývá studiem zvukové podoby jazyka, tj. pozorováním a popisem hlásek/zvuků.

Klasifikace fonetiky:

artikulační - zabývá se artikulačními orgány, tvořením jednotlivých hlásek i větších celků, jako jsou slabiky, slova, věty,
akustickou - zkoumá přenos zvuku, zkoumá zvukové vlny, blízká fyzice,
auditivní - zachycením zvuku, studuje sluchové orgány, způsob percepce (vjem, vnímání) mluveného jazyka, zabývá se rozsahem slyšitelnosti,
experimentální.

Fonologie se zabývá studiem systémových akustických jednotek jazyka z hlediska jejich funkce. Fonologie je nauka o funkci hlásek, zatímco fonetika je nauka o tvorbě hlásek ve zvukovém ústrojí, jejich šíření a vnímání.
V rámci fonologie se především studuje a popisuje inventář fonémů včetně jejich vztahů a zákonitostí jejich spojování.
Její základní jednotkou je foném,nejmenší zvukový prostředek schopný rozlišit minimální významovou jednotku jazyka.
Foném - minimální systémová jednotka funkční, schopná rozlišit význam (v kombinaci s jinými jednotkami). Např. den - ten.
Foném je abstrakce. Foném fyzicky neexistuje. Je to stejné, jako fyzicky neexistuje žádný pojem.
Schopnosti fonému rozlišit význam se chápe jako minimální. Stačí, když se realizuje alespoň mezi dvěma slovy. Tato schopnost se definuje jako distinktivní funkce.
Alofonoznačuje jeden z možných zvuků, tedy způsobů artikulace určitého fonému, který bývá v písmu zaznamenáván jedním odpovídajícím grafémem.
Nejčastěji vlivem okolních hlásek může docházet ke změně místa tvoření (asimilace místa artikulace). Například hláska [ŋ]je v češtině považována za alofonní k psanému /n/ před velárními /g/ a /k/, např. ve slově banka. Dochází zde k posunu místa okluze (závěru) z dásňového oblouku na měkké patro, čímž se obě souhlásky vysloví na shodném místě. Výslovnost skupiny /ng/ nebo /nk/ se tím stává jednodušší.

Rozlišuje se tedy foném (hláska) a grafém (písmeno)
Hláska (foném) je nejmenší jednotka lidské řeči, kterou dokáže uživatel jazyka odlišit.
Písmeno (grafém) je zaznamenání hlásky grafickým symbolem.
Soubor písmen v daném jazyce se nazývá grafická soustava, tj. písmo.
Většinou platí, že jedné hlásce odpovídá jedno písmeno. Písmo založené na tomto systému se nazývá hláskové. Existuje i jiný princip - písmeno odpovídá slabice i dokonce celému slovu.
Někdy jednomu grafému odpovídá více fonémů, např. české grafémy i, y.
Hlásky se dělí na: konsonanty (souhlásky) a vokály (samohlásky)
Konsonant je šum, vokál je tón.

Artikulační orgány:

Dýchací ústrojí (plíce a hrudní koš) - vytváří proud vzduchu, jeho výdechová část je základem mluvené řeči.

Fonační ústrojí (hrtan, hlasivky) - hlasivky rozkmitají proud vzduchu, v hrtanu se artikulují některé hlásky, např. české h.
Dutina hltanová (stěna hltanu, kořen jazyka) - spojení hrtanu s hlasivkami

Dutina ústní (jazyk, rty, dásně zuby, tvrdé patro, měkké patro) - tvoření všech hlásek s výjimkou hrdelních

Dutina nosní - artikulace nosovek

Další dělení artikulačních orgánů je podle jejich účasti na artikulaci, tedy artikulační orgány aktivní a pasivní.

Aktivní orgány:

Dolní ret - labium
Špička jazyka -apex linguae
Hřbet jazyka - dorsum lingua
Hlasivková štěrbina - glottis

Pasivní orgány:

Hrtan - larynx - odtud hlásky laryngální
Tvrdé patro - palatum (palatální hlásky)
Měkké patro - velum (velární hlásky)
Horní ret - labium (horní i dolní ret - labiály)
Horní zuby - dentes
Dásně - alveolae (alveolární)
Čípek - uvula

Třídění hlásek:

Podle místa artikulace:

Bilabiály (obouretné) - p, b, m artikulace se zúčastní horní i dolní ret - latium, tedy bilabiály
Labiodentály (retozubné) - f, v - artikulace se zúčastní dolní ret a horní řezáky
Dentály (zubné) - špička jazyka mezi zuby - viz angličtina, v češtině taková není
Prealveoláry (alveoláry přední) - špička jazyka je na dásních vpředu - t, d, n
Postalveoláry (alveoláry zadní) - špička jazyka je na dásních vzadu - š, ž, č
Palatály (tvrdopatrové) - jazyk a tvrdé patro - ť, ď, ň
Veláry (měkkopatrové) - jazyk a měkké patro - k, g, ch
Laryngály (hrtanové) - h

Podle způsobu artikulace:

Dělení podle toho, zda se artikulace účastní závěr nebo úžina. Výdechovému proudu se postaví do cesty buď úplný závěr, který musí být rozražen, nebo úžina (úzký prostor, kterým výdechový proud prochází)
Závěrové (okluzívy)- ústní - p, b, t
nosové (nazály) - m, n, ň
Polozávěrové (semiokluzívy) - c, č,
Úžinové (konstriktivy):
  • frikativy (třené, středové) ) f, v, s, z, š, ž
  • laterály (bokové) - l
Kmitavé (vibranty) - r, ř
Hlasivkové ( glottály) pouze hlasivky jsou aktivní - h
Podle znělosti:
Podle toho, zda se hlasivky uplatní při artikulaci)

Znělé: b, d, v, g
Neznělé: p, s, š, k
Párové
Nepárové - jedinečné, znělé jsou: r, l ,m n, ň, j

Samohlásky (vokály)

Jsou znělé, jedná se o tóny. Lze je zpívat, prodlužovat.
Popisuje je tzv. samohláskový trojúhelník. Zachycuje polohu jazyka  horizontální i vertikální.
Dvojhlásky (diftongy): spojení dvou samohlásek do jedné slabiky. V češtině je jediná domácí dvojhláska ou.

Slabika:
útvar, jehož základem je samohláska nebo dvojhláska.
Otevřená slabika - končí na samohlásku, zvřená na souhlásku.
Existují slabikotvorné souhlásky: r, l. m.

Slovní přízvuk:
zvukové zvýraznění některé slabiky. V češtině je zpravidla na první slabice slova.
Část věty s jedním slovním přízvukem se nazývá přízvukový takt.

Trvale nepřízvučná slov jsou tzv. příklonky, enklitika. Šelbych/ do školy.

Větný úsek:
části delších vět tvořené jedním nebo několika takty. Hranice větných úseků se vyznačují pauzou a melodií. Umístění větných úseků závisí na významových a mluvnických aspektech a na tempu řeči. Když jsem přišel domů//, udělal jsem všechny věci //potřebné pro zítřejší akci.

Intonace:
Sled tónů v rámci jedné věty (chápáno výpovědi).
Jedná se o melodický průběh celé výpovědi, zpravidla nejdůležitější bývá z tohoto hlediska poslední větný úsek. Tam je melodie buď stoupavá, nebo stoupavě klesavá, nebo klesavá.

Důraz:
Zesílení přízvuku na důležité části věty, proto také větný přízvuk.
Petr daroval Evě auto. Jiné významy při různém umístění přízvuku.
Větný přízvuk představuje jeden z prostředků aktuálního větného členění.

Ortoepie:
Spisovná výslovnost, soubor pravidel, kterými se řídí výslovnost spisovného jazyka, tedy zvuková podobě mluvených projevů.
1 Toto tzv. racionalistické pojetí světa bylo podrobeno prozatím nejzásadnější kritice až ve II. polovině 20.století; srov.např.: Feyerabend, P. K.: Rozprava proti metodě (k diskusi s I. Lakatosem)...